Tento text podrobně představuje koncept „nového dualismu“, který se radikálně rozchází s tradičním symetrickým pojetím dvou substancí. Namísto descartovského modelu autor navrhuje asymetrický vztah založený na distinkci mezi nitrem a vnějškem. Klíčovou postavou v tomto uvažování je Leibniz, jehož důraz na niternost slouží jako východisko pro překonání omezujícího paralelismu Spinozy či Hegela. Nový dualismus rozhodně odmítá neutralitu obou složek a klade zásadní důraz na nitro jako aktivní počátek veškerého dění. Toto nitro však nesmí být zaměňováno s pouhou subjektivitou; je chápáno jako sféra nerozlučně spjatá s přicházející budoucností. Procesuální charakter bytí spočívá v aktivitě, která vědomě odpovídá na výzvy toho, co „ještě není“, a proměňuje je v nastávající skutečnost, jež následně přechází do minulosti. Minulost je pak nahlížena jako soubor významných reliktů a materiálu, který si uchovává svou důležitost pro další vývoj. Text apeluje na schopnost kriticky číst dějiny filosofie a nacházet v nich souvislosti vedoucí k hlubšímu pochopení niternosti jako zdroje pravého pohybu a změny.
Dualismus nový / ABCD abcd / (Písek, 120806-3.)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 8. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Dualismus nový / ABCD abcd / (Písek, 120806-3.)
V minulosti a dosud zastávaný dualismus počítal s jakousi symetrií obou principů či prvků; nový typ dualismus symetrii radikálně opouští, ale zároveň řeší vztah mezi obojím zcela nový způsobem. Rozhodně nejde o dualismus dvou „substancí“, jak to známe třeba u Descartesa (u něho dvou konečných substancí); a rozhodně nelze nechávat řešení přechodu z jedné složky do druhé nebo nazpět až na nějaké pozdější stadium. Základy pro „nový“ dualismus pokládali postupně a s nejrůznějšími odchylkami i skutečně velcí filosofové (a ti se opírali často o méně známé myslitele, na to nesmíme zapomínat, a to zejména s ohledem na současnost a nejbližší budoucnost – nejen dobré, ale ani naprosto vynikající nápady nemusí mít vždycky počátek v geniálních hlavách; genialita spíš spočívá v umění rozpoznat důležitost nebo i epochálnost nějaké myšlenky, i když ji vysloví „druhořadý“ myslitel). Jediné věci je ovšem zapotřebí: je třeba se naučit v té minulosti (i v současnosti) náležitě „číst“, nenechávat všechno prostě jen vedle sebe a nají v tom souvislosti a postup kupředu. Rozhodujícím myslitelem byl v tomto smyslu Leibniz, který poukázal na to, že pohled (přístup) zvnějšku může být hrubě zavádějící tam, kde rozhodující je „nitro“ a „niternost“. Dualismus „nitra“ a „vnějšku“ je vskutku perspektivní, ale nesmí být neutralizován žádným „paralelismem“ (v tom se těžce mýlil Spinoza a po něm i Hegel), tj. předpokládanou „symetrií“. Vnějšek má svou důležitost (jinak řečeno: nejsou všechny monády zvenčí zaměnitelné!), ale rozhodující je nitro, protože tam to všecko začíná! Ale „nitro“ se nesmí zaměňovat na „subjektivitu“ – subjektivita je jen jiný typ. objektivity. Nitro je nerozlučitelně spjato s (přicházející) budoucností, jde této budoucnosti (která „ještě není“) vstříc, odpovídá na její „výzvy“ svou aktivitou a proměňuje to, co „ještě není“ v to, co „právě nastává“ a hned zase odchází do minulosti, aby po sobě zanechalo jakési zbytky, relikty, jakýsi materiál, který však v sobě podržuje i mnoho důležitého a proto nesmí být chápán jako „hrubý“ materiál, z něhož se dá budovat cokoli.
(Písek, 120807-1.)