Tento text se zabývá problematickou definicí pojmu „víra“ a „věřivost“ v kontextu jejich náboženského i obecného užití. Autor zpochybňuje běžnou praxi vydělování „náboženské víry“ jako specifického druhu věření, čímž se implicitně předpokládá existence jiných, nenáboženských forem víry. Hlavní otázka textu spočívá v tom, zda je možné popsat víru jako samostatný fenomenologický jev, aniž bychom se uchylovali k popisu jejího předmětu, tedy toho, v co nebo komu věříme. Pokud se pokusíme víru izolovat od jejího obsahu, často sklouzáváme k popisu pouhých pocitů, domněnek či sociálních a psychologických jevů. Takový přístup však podle autora vylučuje autentickou subjektivitu i nesubjektivní realitu víry samotné. Výsledkem je redukce víry na pouhý psychický stav nebo narativní popis bez hlubšího pojmového ukotvení. Text tak kriticky poukazuje na obtíže spojené s filosofickým uchopením víry jako svébytné skutečnosti, která přesahuje rámec pouhé psychologie či patologie.
Náboženská „víra“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 8. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Náboženská „víra“
Často se proti běžnému významu slov „věřiti“, „víra“, „věřivost“ užívá zdánlivě upřesňujícího termínu „náboženská víra“. To je možno uznat jen za předpokladu, že to je jeden druh „věřivosti“ vedle celé řady jiných, „nenáboženských“. A pokud se z toho dá vyvodit, že ostatní druhy „věřivosti“ jsou ergo nenáboženské, takže k samotnému pojmu „víry“ žádná náboženskost nemůže být započítávána. Problém ovšem vyvstane hned, jak se někdo začne pokoušet myšlenkově uchopit a vymezit, co to tedy tato „víra“ či věřivost“ v obecném smyslu je. A tady je tedy naše otázka: je možno „víru“ či „věřivost“ popisovat (jako „jev“, „fenomén“), aniž bychom začali vysvětlovat, „na co“ někdo „věří“ nebo komu resp. čemu „věří“? To potom už vlastně není víra sama (věření samo), ale je objasňován nějaký pocit, dojem, názor, domnění, pojetí nebo pochopení něčeho jiného, dalšího, ale nejde o „věření samo“ (subjektivita je pak vlastně vyloučena). Anebo protože nelze na „víru“ ani „věření“ prostě prstem ukázat (jak to chtěl Kratylos), budeme se uchylovat k popisu duševního jevu, sociálního jevu, eventuelně nějaké patologické úchylky, atd. – a to vše je jenom jakási forma návratu k narativitě s naprosto nepropracovanou pojmovostí. To znamená, že jde o psychický jev, nikoli o skutečnost (v žádném nesubjektivním smyslu).
(Písek, 120825-2.)