Tento text kriticky reflektuje Aristotelovo pojetí vztahu mezi možností (dynamis) a skutečností (energeia) v rámci pohybu. Tradiční výklad definuje pohyb jako proces uskutečňování možného, přičemž to, co je již uskutečněno, se stává jsoucí skutečností. Autor poukazuje na to, že Aristotelés v tomto konkrétním rámci opomíjí hlubší analýzu osudu toho, co již bylo uskutečněno, ačkoli se jinde tématem vzniku a zániku intenzivně zabýval. V Aristotelově systému je zánik interpretován pouze jako relativní přechod k jiné formě, směřující k určitému cíli (telos), čímž zůstává idea dokonalosti neohrožena. Text však argumentuje, že tato klasická dichotomie je ve své tradiční podobě neudržitelná, neboť obsahuje četné logické problémy a vnitřní rozpory. Závěrem je formulován požadavek na důkladnou revizi či úplné nahrazení těchto aristotelských kategorií novou myšlenkovou strukturou, která by dokázala lépe postihnout dynamiku bytí a zániku v širším ontologickém kontextu, aniž by se spoléhala na překonané metafyzické předpoklady.