Text se zabývá interpretací Kierkegaardova pojetí „archimedovského bodu“, který dánský myslitel ve svých denících ztotožnil s modlitebním koutkem, z něhož může opravdový modlitebník pohnout světem. Autor tento koncept podrobuje kritické reflexi a navrhuje jeho zásadní přeformulování. Odmítá představu statického „bodu“ vně světa jako něčeho již uskutečněného a místo toho zavádí termín „archimedovský ne-bod“. Bytostná povaha víry podle autora nespočívá ve vlastnění pravdy, ale v dynamickém vztahu k ryzí nepředmětnosti. Víra není předmětem, který člověk má, ale spíše mocí, která k věřícímu přichází. Skutečně věřící se aktivně vztahuje k cíli, jímž je právě prováděné „dílo“, které však nepředstavuje konečný cíl, nýbrž jen přechodné stadium na dlouhé cestě. Víra je tak nahlížena jako neustálý proces a aktivní směřování k tomu, co člověka přesahuje, aniž by tím byla popřena jeho vlastní integrita a aktivita.