Tento text se zabývá vztahem mezi filosofií a ne-filosofií v kontextu lidského myšlení a bytí. Autor vychází z teze, že zatímco svět trvá skrze opakování a napodobování, smysl existence spočívá v jedinečnosti a neopakovatelnosti. Toto napětí se promítá i do oblasti filosofie, kde se vedle originálního myšlení objevuje eklekticismus a nebezpečná pseudo-filosofie, která pravou filosofičnost pouze předstírá. Text reflektuje historický problém rozlišení pravé filosofie od sofistiky, jenž provází západní myšlení od dob antického Řecka. V návaznosti na pythagorejskou tradici je filosofie definována jako úsilí motivované touhou po moudrosti, respektive službou Pravdě. Tato Pravda či moudrost není chápána jako majetek filosofa, ale jako nejvyšší norma a závazek, který přesahuje oblast pouhých jsoucen. Výsledkem je úvaha o etické a ontologické odpovědnosti filosofického tázání, které se musí neustále vymezovat vůči pouhému zdání a imitaci.
Filosofie x ne-filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 9. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Filosofie x ne-filosofie
Svět, v němž žijeme a myslíme, a jehož jsme součástí, trvá z velké, ba největší části napodobováním a opakováním, ale to je pouhý prostředek jeho „trvání“, nikoli smysl jeho existence (a hlavně každé jednotlivé existence). Proto má tak veliký význam také obrana proti pouhému opakování a napodobování: každá „přirozená jednotka“, ale také mnoho k jistému druhu celkovosti směřujících komplexů „přirozených jednotek“ usiluje (a musí usilovat, či nesmí neusilovat) o jakousi svou zvláštnost, jedinečnost, a to znamená také neopakovatelnost, nenapodobitelnost. Nu, a to platí také pro filosofii a filosofování. Filosof, který pouze napodobuje, je nazýván eklektikem; filosof, jehož filosofií je pouze vykládání jiných filosofů, je sice za filosofa uznáván, ale spíš za filosofa druhého řádu, neboť je závislý na filosofech, kteří myslí originálně. A pak tu jsou také falešní filosofové, pseudo-filosofové. kteří vlastně filosofičnost jen předstírají a svou skutečnou nefilosofičnost kamuflují (vědomě či nevědomky). Největším nebezpečím pro filosofii a filosofování jsou však pseudo-filosofové, kteří filosofii napodobují k co největší dokonalosti, takže jsou od skutečných filosofů jen velmi obtížně rozpoznatelní a odhalitelní. Od dob téměř nejstarších, tedy již ve starém Řecku, od dob Sókratových a Platónových, se jim začalo říkat „sofisté“ (což je ovšem název starší, dosti rozšířený a nejčastěji zaměňovaný a zaměnitelný s pojmenování „filosofové“, protože ještě bez pejorativních, negativních spoluvýznamů). Tak už kdysi vznikl, a vždy znovu ožívá velká otázky, velký problém, jak odlišit či spíše vždy znovu odlišovat pravou filosofii od nepravé (orthé filosofia x pseudé filosofia). Zdá se, že to není možné jinak než v duchu onoho prastarého vymezení filosofie (připisovaného Pythagorovi), že jde o úsilí, motivované touhou a láskou (ve smyslu filia, nikoliv erós), které se oddaně dává do služeb – čeho? Podle Pythagory do služeb „moudrosti“, sofia, ale vzhledem k našemu (nikoli původně řeckému, ale židovským myšlením ovlivněnému a křesťanstvím posílenému) chápání slova „pravda“- tedy do služeb „Pravdy“, pro niž platí totéž, co pro „moudrost“ ve smyslu Pythagorově, totiž že ji filosof ani filosofie nemají, ale že pro ně je nejvyšší normou (pochopitelně ne normou jakožto nějakým jsoucnem, nýbrž jako čímsi nejsoucím, ale platným a závazným).
(Písek, 110905-1.)