Tato reflexe se zabývá pojmem panpsychismu a jeho vztahem k autorovu filosofickému myšlení. Autor reaguje na tvrzení Václava Tollara, že zastává panpsychismus, a upřesňuje své stanovisko prostřednictvím aristotelské definice „psyché“ jako vnitřního zdroje pohybu. Odmítá však ztotožnění tohoto pohybu s životem v biologickém smyslu. Inspirován Teilhardem de Chardin, autor rozlišuje mezi „živým“ a „předživým“ a popírá existenci zcela mrtvé či netečné hmoty ve vesmíru. Namísto panpsychismu navrhuje koncept „obecné reaktibility“, která je vlastní každému skutečnému, vnitřně integrovanému jsoucímu. Tato reaktibilita se vztahuje i na nejmenší fyzikální entity, jako jsou kvanta či superstruny, aniž by jim byl připisován život nebo vědomí. Text zdůrazňuje, že schopnost reagovat je fundamentální vlastností bytí, nikoliv důkazem psychiky v tradičním slova smyslu. Tímto přístupem autor překonává dualismus živého a neživého a integruje poznatky moderní fyziky do širšího ontologického rámce, který uznává aktivitu jako základní prvek reality.
Panpsychismus (můj?)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 11. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Panpsychismus (můj?)
Dnes zřejmě Václav Tollar vykládá v Praze něco o mém údajném „panpsychismu“. Už se o tom před několika týdny zmínil, a já jsem hned odpověděl, že to záleží na tom, co rozumíme tou „duší“, „psyché“. Psyché byla podle Aristotela původcem pohybu zevnitř (na rozdíl od pohybu, vyvolaného zvenčí). Pokud onen „pohyb zevnitř“ nebudeme hned mylně chápat jako „živý“, a pokud z toho nebudeme hned vyvozovat, že tam, kde je život, musí být i duše, nemusím být za „panpsychistu“ označován. Osvojil jsem si podle Teilharda de Chardin rozlišovat „živé“ od „předživého“, a umožnil jsem si tak prostě popřít, že v tomto Vesmíru existuje vůbec něco takového, co bychom mohli považovat za „zcela mrtvé“ nebo „zcela netečné“, tj. na nic nereagující. Já sám nikdy nemluvím o panpsychismu, dokonce ani o „duši“, ale zcela nedílnou součástí mé filosofie je myšlenka obecné reaktibility jako inherentní vlastní každého vskutku jsoucího (tzv. pravého, vnitřně integrovaného jsoucího), což např. znamená, že reaktibilitu už předem připisuji každé entitě, ke které ve svých teoriích dojdou teoretičtí fyzici, ať už jde o nejmenší „částice“ (sám pojem „částice“ ovšem dost problematizuji), kvanta nebo nejnověji super-struny. Považoval bych za dost nesmyslné, připisovat život nebo dokonce psychiku třeba hadronům nebo oněm superstrunám.
(Písek, 111107-2.)