Tato reflexe se zabývá pojmem panpsychismu a jeho vztahem k autorovu filosofickému myšlení. Autor reaguje na tvrzení Václava Tollara, že zastává panpsychismus, a upřesňuje své stanovisko prostřednictvím aristotelské definice „psyché“ jako vnitřního zdroje pohybu. Odmítá však ztotožnění tohoto pohybu s životem v biologickém smyslu. Inspirován Teilhardem de Chardin, autor rozlišuje mezi „živým“ a „předživým“ a popírá existenci zcela mrtvé či netečné hmoty ve vesmíru. Namísto panpsychismu navrhuje koncept „obecné reaktibility“, která je vlastní každému skutečnému, vnitřně integrovanému jsoucímu. Tato reaktibilita se vztahuje i na nejmenší fyzikální entity, jako jsou kvanta či superstruny, aniž by jim byl připisován život nebo vědomí. Text zdůrazňuje, že schopnost reagovat je fundamentální vlastností bytí, nikoliv důkazem psychiky v tradičním slova smyslu. Tímto přístupem autor překonává dualismus živého a neživého a integruje poznatky moderní fyziky do širšího ontologického rámce, který uznává aktivitu jako základní prvek reality.