Tento text zkoumá podstatu a legitimitu filosofie, přičemž odmítá její chápání jako pouhého nástroje či „služky“ jiných disciplín, ať už šlo o středověkou teologii nebo současné speciální vědy. Autor zdůrazňuje, že význam filosofie nespočívá v uspokojování individuálních či společenských potřeb, ani v její užitečnosti pro vědecké cíle. Namísto toho je filosofie nezbytná proto, že žádná lidská činnost není schopna kriticky ověřit svou vlastní oprávněnost a pravost pouze prostředky, kterými sama disponuje. K takovému přezkoumání je zapotřebí vnější reflexe, kterou může fundovaně poskytnout právě jen filosofie. Posledním kritériem filosofické práce tedy není nic materiálního ani lidmi daného, nýbrž samotná Pravda, která k filosofovi přichází jako absolutní norma. Filosofie se tak stává instancí, která podrobuje veškeré lidské aktivity i skutečnost vyššímu nároku pravdivosti, čímž ustavuje svou nezastupitelnou roli v lidském myšlení a konání.
Filosofie a její význam
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 4. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Filosofie a její význam
Význam a důležitost filosofie nespočívá primárně ani v uspokojování individuálních potřeb člověka, ani v nějakém poskytování „produktů“ a „hodnot“ pro společnost, pro kulturu, pro vědy apod. V tom spočívala mylnost středověkého relativně vysokého hodnocení filosofie, chápané a deklarované jako pomocnice a služky theologie; a v tom zase dnes spočívá mylnost různých pokusů o rehabilitaci filosofie, která od té doby hodně ztratila na svém renomé, jako pomocnice, užitečného prostředku – a tedy vlastně také jako „služky“ – tzv. věd. Oprávněnost, legitimita filosofie a filosofické práce nemůže být založena ani na nějakých potřebách člověka, ani na nějakých potřebách společnosti, ani na potřebách odborných věd, i když to vůbec neznamená, že ve všech těchto směrech by filosofie a filosofování nebylo zapotřebí. Filosofie je nepochybně potřebná, ale jejím posledním kritériem není a nemůže být užitečnost pro jakoukoli lidskou bytost, pro jakékoli lidské společenství ani pro žádné vědecké cíle atd. Je tomu dokonce právě naopak: potřebnost a přímo nezbytnost filosofie a filosofování spočívá v tom, že jinak žádná lidská činnost, individuální ani společenská, bez její pomoci není a nikdy nebude schopna ověřit svou vlastní legitimitu, oprávněnost a pravost, a to prostě z toho poměrně jednoduchého důvodu, že žádná lidská aktivita nemůže přezkoumávat svou vlastní pravost a oprávněnost prostředky, jimiž sama disponuje. K tomu totiž má zapotřebí opětované reflexe, ale ty může podnikat jen diletantsky, pokud jí nestojí k dispozici a na pomoc pořádná filosofie. Důležitost filosofie proto nemůže být vposledu odvozována z ničeho, co by podléhalo jakémukoli lidskému rozhodování a posuzování (a tím méně z čehokoli již daného). Ale proč je sama filosofie (resp. filosofická práce) výjimkou? Protože posledním kritériem pro filosofii není nic „jsoucího“, nýbrž pouze a jedině „Pravda“ (resp. „to pravé“), která sama k filosofovi přichází, oslovuje ho a podrobuje jeho práci (podobně jako veškeré ostatní lidské aktivity, ale také všechny skutečnosti atd.) sobě samé jako poslední normě.
(Písek, 100413-3.)