Tato úvaha podrobně zkoumá vztah mezi tradičním mechanistickým pojetím kauzality a alternativním konceptem reaktibility. Autor popisuje vývoj svého kritického postoje k příčinnosti, který započal již v mládí a upevnil se během studia filosofie v době, kdy byla kauzalita považována za neotřesitelné dogma. Zásadní obrat v autorově myšlení nastal během dlouholeté praxe v lékařském výzkumu, konkrétně v oborech epidemiologie, mikrobiologie a imunologie. Na příkladu infekčních onemocnění text demonstruje, že vnější agens nikdy nepředstavuje úplnou a dostatečnou příčinu nemoci. Rozhodujícím faktorem je totiž schopnost napadeného organismu se bránit a aktivně na podnět odpovědět. Autor argumentuje, že kauzalita jakožto jednosměrný vliv je v přírodních vědách neudržitelná. Dospívá k filosofickému závěru, že nikoliv příčina vyvolává následek, ale právě specifická reakce subjektu činí z vnější okolnosti skutečnou příčinu. Práce tak zpochybňuje deterministické chápání světa a vyzdvihuje aktivní roli subjektu v procesu interakce.
Reaktibilita x kauzalita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 4. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Reaktibilita x kauzalita
Myšlenka příčinnosti se mi zdála býát podezřelá a těžko obhajitelná už v takových 14 – 15 letech, ale vážné argumenty proti ní, tj. proti její platnosti jsem začal shledávat až v průběhu svého studia na filosofické fakultě. Bylo to v době, kdy pojetí kauzality bylo v upadlém marxismus-leninismu považováno prakticky za neotřesitelné dogma. Proto jsem byl v tomto ohledu při psaní dissertace poměrně opatrný; měl jsem v textu i tak řadu kritických výhrad vůči tehdy převládajícím názorům. Nicméně i tam jsem – spíše pozitivně a jakoby „podnětně“ zdůrazňoval schopnost „subjektů“ různých úrovní (spolu s novým pojetím termínu „subjekt“) reagovat na okolní skutečnosti, tedy jejich „reaktibilitu“. Definitivně jsem se však upevnil v názoru na rozhodující úlohu reaktibility až v době, kdy jsme po víc než 12 let pracoval (byť jen jako knihovník a dokumentátor) v lékařském ústavu, který měl už ve své názvu hned tři vědecké obory, které by nikdy nemohly vystačit s pouhou „příčinností“; byla to epidemiologie, mikrobiologie a imunologie. Ve všech těchto oborech se opakovaně ukazovalo, že infekční agens nikdy nemůže být dostačující a úplnou příčinou ani jednotlivého onemocnění organismu (ať už lidského nebo zvířecího či rostlinného), ani nějakého širšího postižení až epidemie v nějakém kolektivu, ale že vedle sebeaktivnějšího napadení ze strany původce nákazy se jako ještě důležitější a fakticky rozhodující ukazuje schopnost organismu napadeného se bránit a ubránit. Kauzalita přepokládá jednosměrný vliv příčiny na následek; ale snad nikde jinde v přírodních vědách se tato koncepce nevykazuje takovou neschopností vyložit, proč někdy k rozsáhlé nákaze dojde a proč jindy (za jinak velmi obdobných okolností) dojde jen k několika jednotlivým onemocněním. (A ještě dál: proč je patogen třeba už řadu let v organismu přítomen, ale ke skutečnému onemocnění dojde až za dalších mimořádných okolností, kde opět asi hlavní úlohu sehraje oslabení imunity a tím i schopnosti rezistence.) Poté, co se pro mne tato tématika stala myšlenkově, ano filosoficky živou po celou řadu let, musel jsem konec konců dospět k závěru, že myšlenka příčiny, v níž by už byl nějak obsažen následek, je hluboce chybná. Musel mi být jasné, že to není příčina, která je sama schopna vyvolat nějaký následek (a not bene vždy týž), nýbrž že to je naopak údajný „následek“, který z nějaké okolnost udělá příčinu, a to tím, že na ni určitým způsobem zareaguje.
(Písek, 100417-1.)