Text se zaměřuje na vztah mezi rozumem a srdcem ve filosofii a kritizuje rozšířený předsudek, že filosofování je čistě intelektuální činností. Autor odkazuje na pýthagorejský původ slova filosofie jako "lásky k moudrosti", což naznačuje, že v jádru tohoto snažení leží citový vztah a touha, nikoli pouze chladný kalkul. Rozlišuje mezi moudrostí, která je výsadou bohů, a lidským hledáním, jež je motivováno hlubokým vnitřním zájmem. V úvaze se objevuje i platónské dělení mezi filia a erós, které podtrhuje intenzitu filosofického zaujetí. Pro autora osobně je filosofie "srdeční záležitostí", kde systematické uvažování a spekulace vyvěrají z autentického sepětí se životem. Pravda zde není pojímána jako pouhé téma k analýze, ale jako síla, která oslovuje a angažuje celého člověka. Filosofie je tak chápána jako celostní životní postoj, který propojuje racionální přísnost s hloubkou lidského prožívání a směřuje k celoživotnímu hledání Pravdy.
Rozum a srdce ve filosofii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 4. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Rozum a srdce ve filosofii
Mnozí lidé sdílejí předsudek, že filosofie je výlučně záležitostí rozumu, a že „cit“ v ní nemá co dělat. Myslím, že to je velmi škodlivý předsudek, zejména když náležitě neupřesníme, co rozumíme jednak „rozumem“, jednak „citem“. Nejstarší sebepojetí filosofie je připisováno Pythagorovi (což byl mimochodem také velký matematik), a dodnes toto chápání musí být spojováno se jménem „filosofie“, neboť i to pojmenování pochází prý od téhož Pythagory (ale možná to jméno je přece jenom starší; dlouho se ani později obecně příliš nerozlišovalo mezi významy slov sofos, filosofos, sofistés, ty významy musely být usilovně raženy a prosazovány). Nicméně Pythagorovi připisované chápání bylo docela zřetelně spjato s odmítáním jména sofos, moudrý, mudrc: moudří prý jsou pouze bohové, lidem nezbývá než moudrost milovat a toužit po ní. Už z toho je patrno, že s odmítáním místa a funkce „citu“ ve filosofii musíme být značně opatrní, zejména pokud zřetelně neobjasníme, proč nám to slovo „cit“ opravdu vadí. A to už vůbec nepřipomínám Platónovo rozlišení mezi filia a erós: láska k moudrosti je něco jiného než láska k filosofii (ta je spíš něčím, co se podobá posedlosti). Sám za sebe musím přiznat, že filosofie – či přesněji filosofování, filosofické přemýšlení – pro mne nikdy nebylo jen a výhradně záležitostí rozumu, ale vždycky také záležitostí „srdce“; filosofie je pro mne opravdu „srdeční“ záležitostí. Připouštím, že mám silné sklony k spekulacím a ke sledování systematických souvislostí až do detailů; myslím však, že tou vlastní silou nikdy není intelektuální zájem, který by se vzdaloval životu. Chápu to tak, že Pravda se nikdy nemůže stát předmětem, tématem rozumového rozvažování, ale že i filosofa – a právě filosofa – angažuje celoživotně, tedy nikoli jen po jedné stránce, zatímco jiné stránky by nechávala stranou a nevyužity.
(Písek, 100421-1.)