Tento text analyzuje Hegelovo pojetí pojmovosti, které klade důraz na obecné a opakovatelné rysy skutečnosti na úkor jednotlivého a zvláštního. Autor vychází z kritiky Theodora W. Adorna, který v Negativní dialektice upozorňuje na Hegelův nezájem o to, co nelze zobecnit, a co Hegel označoval za 'línou existenci'. Adorno tvrdí, že současná filosofie by se měla zaměřit právě na tyto dříve přehlížené, pomíjivé aspekty. Text však zároveň kriticky poukazuje na Adornovu vlastní závislost na tradičním a hegelovském paradigmatu. Adorno totiž stále předpokládá, že pojmovost je nerozlučně spjata s obecností a neměnností, čímž nevědomky zůstává v zajetí myšlení, které se snaží překonat. Autor tak otevírá otázku, zda je možné nahlížet na pojmovost i jiným způsobem, než jako na pouhý nástroj zobecňování, a jak se filosofie může skutečně vymanit z dědictví, které marginalizuje jedinečnost lidské zkušenosti a konkrétní reality.