Text pojednává o ontologickém pojetí paměti, kterou autor odmítá chápat pouze jako psychickou vlastnost člověka či vyšších živočichů. Navrhuje radikální rozšíření konceptu paměti na všechny roviny skutečnosti, od živých organismů až po subjaderné částice a kvanta. Paměť je zde definována jako schopnost uchovávat informace a struktury, což je klíčové pro integritu vesmíru a jeho složek. Každá událost si musí v každé fázi pamatovat svůj dosavadní průběh a zpřítomňovat svou minulost, aby mohla kontinuálně pokračovat v čase. Autor se dále zabývá dynamikou času, kde aktuální přítomnost přechází do minulosti, aby uvolnila místo přicházející budoucnosti. Centrální otázkou je pak vztah k budoucnosti, která nemůže být pamatována, dokud nenastane, ale může být „míněna“. Text tak zkoumá, jak se probíhající událost vztahuje k tomu, co teprve přijde, a jakou roli v tomto procesu hraje směřování k budoucím stavům, které formují identitu jsoucna.
Paměť
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Paměť
Bylo by hrubou chybou, kdybychom pod „pamětí“ rozuměli pouze nějakou duševní (psychickou) vlastnost. Tak jako musíme rozšířit chápání „reakce“ na všechny roviny skutečnosti, musíme analogicky rozšířit i chápání „paměti“ nejen na všechny organismy, tj. i nejnižší, nýbrž i na všechny skutečnosti před-živé, dokonce na tzv. subjaderné částice, a ovšem na kvanta. Tak jako je celý náš Vesmír založen zejména na reaktibilitě svých „složek“, tak je udržován zejména schopností těchto složek uchovávat některé „informace“ (a „struktury“ atd.) ve své paměti. Tak kupř. každá pravá událost, a to i na nejnižších úrovních, si v každé své fázi musí „pamatovat“ – a skutečně pamatuje – něco ze svého dosavadního průběhu; jinak řečeno, musí si vždy znovu zpřítomňovat svou bylost (vždyť ta stále „narůstá“, jak událostné dění pokračuje). Každá právě aktuální přítomnost přechází do bylosti, aby uvolnila místo té následující, jež přichází z budosti. Ovšem to, co přichází z budosti, může vejít do paměti pouze za předpokladu, že se to nejdříve stane právě aktuální přítomností (aktualitou); nemůže být tudíž dříve „pamatováno“. Jak tedy budeme mluvit o tom, když je toto „ještě nejsoucí“ nějak „míněno“? Je možné, aby do paměti vešlo alespoň toto „míněné budoucí“, tj. míněné „ještě nejsoucí“? Jak jinak by se dějící se událost mohla vztahovat ke své budosti a k tomu, co z té budosti má přicházet a snad i vskutku přijde?
(Písek, 101003-1a.)