Tato práce se zabývá bytostnou povahou mýtů a mytických vyprávění, která jsou tradičně předávána bez zpochybňování epistemologické autority vypravěče. Hlavním rysem mýtu je absence otázky po zdroji vědění; i v případě dotazování se odpověď omezuje na tradici předků, což neřeší podstatu problému, zejména u kosmogonií o vzniku světa. Autor zdůrazňuje, že v mýtu zůstává veškerý zájem zaměřen na samotný předmět vyprávění, zatímco otázka, kdo byl skutečným svědkem událostí a mohl o nich podat zprávu, zůstává zcela mimo rámec dotazování. Skutečná kritičnost se rodí až v momentě, kdy začneme důsledně odlišovat to, o čem se mluví, od toho, kdo a s jakým oprávněním to říká. Text tak analyzuje přechod od nekritického přijímání mýtu k metodickému zkoumání podmínek pravdivosti výpovědi. Tato distinkce mezi obsahem a mluvčím tvoří základ kritického myšlení, které překonává pouhé přebírání tradovaných informací a vyžaduje jasné zdůvodnění nároku na pravdu.