Tato filosofická úvaha se zabývá diferenciací mezi pojmy souvislost a celek. Autor upozorňuje, že pouhá existence souvislostí automaticky neznamená vznik skutečného celku. Je nezbytné rozlišovat mezi souvislostmi zakládajícími, které tvoří vnitřní integritu celku, a souvislostmi vnějšími, které jsou pouze měřitelné a pro podstatu celkovosti nemají zásadní význam. Text dále zavádí klíčové rozlišení mezi vztahy sjednocujícími a tzv. reálnými nesouvislostmi či přetržitostmi. Právě tyto přetržitosti hrají zásadní roli, neboť celek definují skrze jeho vydělení z okolního světa a ostatních entit. Tato distance a vymezení hranic jsou nezbytné pro zachování svébytnosti celku, což je termín upřednostňovaný před zavádějící statickou identitou. Celek tedy není utvářen pouze tím, co jej drží vnitřně pohromadě, ale rovněž vztahy, které zajišťují jeho odstup od okolí. Bez těchto mezí a dělících prvků by se celek rozplynul a přestal by existovat jako samostatná, integrovaná jednotka.
Celek a souvislosti / Souvislosti a celkovost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 11. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Celek a souvislosti / Souvislosti a celkovost
To, že můžeme mluvit o souvislostech, ještě neznamená, že vše, co nějak spolu souvisí, už eo ipso vytváří nějaký „celek“. Musíme totiž rozlišovat mezi souvislostmi, které jsou pro celek vskutku nutné, ba zakládající, celek tvořící, a souvislostmi, které jsou jen vnější a tedy jen zvenčí konstatovatelné, měřitelné atd., ale pro skutečný celek, skutečnou celkovost nemají zakládající význam. To tedy za prvé; ale pak tu je třeba ještě dalšího rozlišení, které už není tak jednoduché, dokonce ani v podobě pouhé schematičnosti: jsou totiž na jedné straně souvislosti, které drží určitý celek pohromadě, tj. jimiž je zakládána a udržována jeho integrita, a jiné souvislosti, které mají spíše charakter nesouvislostí, ovšem nikoli jen formálních, nýbrž „reálných“, skutečných ne-souvislostí, eventuelně přetržitostí. Celek se totiž nezakládá a neudržuje pouze souvislostmi (vztahy), které jej sjednocují, ale také souvislostmi resp. ne-souvislosti, přetržitostmi, tedy vztahy, které jej vydělují, oddělují od jiných celků, vůbec od okolí, od ostatního „světa“, a jimiž udržuje sám sebe sebou samým, tedy svou svébytnost (lépe než totožnost, „identitu“, která sugeruje neměnnost). Musíme tedy uvažovat o vztazích či souvislostech nejen spojujících, ale také o vztazích či souvislostech dělících, oddělujících, zajišťujících odstup, distanci, jakési meze či hranice, bez nichž by celek nikdy nebyl celkem.
(Písek, 101130-2.)