Text podrobně zkoumá ontologickou a filosofickou strukturu události, přičemž rozlišuje mezi její vnější formou a vnitřní dynamikou. Autor zdůrazňuje, že každá událost disponuje vlastním počátkem, který je často přehlížen, a schopností udržovat integritu v podobě otevřeného celku, jehož výsledný smysl není předem určen. Zvláštní pozornost je věnována přechodu k vyšším formám událostí, které se musí stát centro-subjektními tím, že si ustavují vlastní subjekt jako zdroj své sjednocenosti. Tento subjekt je neredukovatelný na objekt a představuje aktivní centrum, skrze něž událost dosahuje své celistvosti. Celá struktura události je popsána jako pohyblivé pletivo skutečných vztahů a souvislostí, které jsou bytostně spjaty s časem. Takovou živou strukturu nelze vyjmout z časového toku ani ji plně převést na kvantifikovatelný objekt, neboť její podstata spočívá v neustálém obnovování a vnitřním směřování k integritě.
Událost – struktura
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 1. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Událost – struktura
Události – i ty nejjednodušší – se v něčem shodují a v něčem jiném odlišují, ale to, co je dělá událostmi, není pouze jejich „vnější“ forma, ale především jejich struktura, zejména pak „vnitřní“ stránka této struktury. Žádné události ovšem nemůže a nesmí chybět specificky její „vlastní“ počátek, a tomu se musíme obzvlášť pozorně věnovat, a to nejen proto, že uniká naší běžné pozornosti (to jen na nízké úrovni pozorování), ale především i našim nejpečlivějším pozorovacím postupům). A podobně žádné události nesmí chybět schopnost založit i udržovat svou integritu, svou vnitřní (a tedy z budoucnosti vždy obnovovanou, vlastně vždy znovu zjednávanou) sjednocenost v celek, ovšem v neuzavřený celek, tedy nikoli v “celek“, jehož TÉLOS je předem „dán“ do všech detailů. A proto také pro všechny „vyšší“ typy událostí, tj. vyšší než „primordiální“, platí, že si musí (musely, pokud se už dějí) ustavit svůj vlastní subjekt (což lze také vyjádřit tak, že se musí svým vlastním subjektem stát, musí se v něm soustředit jako ve zdroji a opoře své sjednocenosti, celostnosti). S výjimkou těch nejnižších, nejjednodušších událostí jsou, resp. musí všechny vyšší události být centro-subjektní, tj. soustředěné, zacentrované do subjektu a teprve odtud, jeho prostřednictvím, ke své vlastní celkovosti, ke své integritě. Subjekt není redukovatelný na „objekt“, dokonce ani na svou předmětnou, objektní stránku (kterou nepochybně – jako pravé jsoucno – má, a která ergo v jistém smyslu „objektivovatelná“ jest). Co však objektivovatelné není, je celé to „pletivo“ či „síťoví“ souvislostí a vztahů – pochopitelně skutečných, nikoli jen námi „naměřených“ a „kvantifikovaných“, resp. vůbec pouze „myšlených“ -, které představuje v čase se proměňující, pohyblivou, jakoby „živou“ strukturu, kterou právě v jejím bytostném určení nelze vyzvednout nad čas nebo mimo čas.
(Písek, 090102-2.)