Předložený text se podrobně zabývá zásadním filosofickým problémem vztahu mezi jednotou a mnohostí v rámci struktury jsoucna. Zatímco myšlenka absolutní jednoty má hluboké kořeny sahající až k antickému mysliteli Parmenidovi, koncept absolutní plurality je vnitřně rozporný, neboť každá mnohost nutně předpokládá předchozí sjednocení svých jednotlivých prvků. Autor v textu argumentuje, že v rámci našeho reálného světa je jakákoli forma absolutnosti v podstatě vyloučena, a proto je klíčovým intelektuálním úkolem zkoumat reálnou spjatost jednoty a mnohosti u konkrétních a pravých jsoucen. Každé takové jsoucno je nahlíženo jako vnitřně sjednocená mnohost, kde jeho vnitřní složky nejsou prostě potlačeny, nýbrž jsou relativizovány prostřednictvím aktivně uskutečňovaných a dynamických vztahů. Tyto vztahy se pak řídí určitými normami, které vyžadují přímou aktivní angažovanost a spoluúčinnost všech nižších složek. Z této úvahy logicky vyplývá, že i zdánlivě nejjednodušší jsoucna musí mít svou vlastní vnitřní strukturu, což zásadně zpochybňuje tradiční atomistické pojetí reality. Práce uzavírá s tím, že problematika tzv. primordiálních jsoucen vyžaduje samostatnou hlubší analýzu.