Tato reflexe se zabývá pojmem aktuálnosti jakožto specifickým časovým okamžikem, který představuje příležitost pro lidské jednání. Autor vysvětluje, že aktuálnost je dynamický proces, který se neustále proměňuje a mizí, čímž od aktéra vyžaduje neustálou připravenost a pohyb. Klíčovým zjištěním je, že aktuálnost (hic et nunc) není výtvorem jednajícího subjektu, nýbrž se mu dává k dispozici jako vnější dar či šance. Ten, kdo dokáže těchto prchavých momentů využít, se stává plně přítomným. Text zdůrazňuje unikátnost a neopakovatelnost těchto příležitostí, které jsou primárně určeny konkrétnímu jednotlivci. Aktuálnost je tak chápána jako „naše“ teď a tady, přičemž její význam pro ostatní je až druhotný. Celkově práce nahlíží na aktuálnost jako na výzvu k aktivitě a jako na prostor, v němž se člověk skrze činy realizuje v neustále plynoucím čase.
Aktuálnost jako příležitost (šance)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 3. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Aktuálnost jako příležitost (šance)
Aktuálnost je ten moment času, kdy můžeme něco dělat, být aktivní. Každá aktivita ovšem musí být po nějakou dobu vykonávána, a v tom smyslu se musí držet této postupující „aktuálnosti“, která nikterak nepostojí, ale odchází, mizí, aby byla vystřídána další, ovšem jinou. Být aktivní tedy znamená vždy znovu se vydávat na cestu a pokračovat v ní. Ale to samo o sobě nestačí k tomu, abychom plně vystihli, oč v té aktuálnosti, v tom „hic et nunc“ jde: tu aktuálnost totiž nevytváříme my, nevytváří ji ten, kdo je aktivní, ale ta aktuálnost k němu přichází, ona se mu otvírá, jakoby dává k dispozici, a to jako příležitost k činu, k akci, příležitost k tomu, aktuálnosti využít jako aktuality. Ten, kdo aktuálnost využije tím, že něco podniká, se stává někým, kdo je „při tom“, jak ono „hic et nunc“ přichází a přišlo, a jak „je tu“. Právě v tom smyslu platí, že jde o „příležitost“, která se „naskýtá“, ale třeba nepotrvá, a možná se už nevrátí, tj. nebude se opakovat. Aktuálnost je tedy něčím, co míří k nám, co je „pro nás“, co se nám dává resp. co nám je dáváno – a je to tedy vždycky především naše „hic et nunc“. Teprve druhotně můžeme odhadovat a posuzovat, zda je to ještě příležitost pro někoho jiného (nebo pro „něco“ jiného).
(Písek, 090303-1.)