Tento text rozvíjí filosofickou koncepci vnímání nikoliv jako pasivní kauzální následek vnějších podnětů, nýbrž jako aktivní proces 'čtení'. Autor argumentuje, že běžné chápání vjemu jako pouhé reakce na externí podnět postrádá hlubší smysl. Čtení je zde představeno jako fenomén, který přesahuje rámec pouhé interpretace. Zatímco interpretace často slouží pouze jako vysvětlující dodatek k danému objektu, čtení představuje pohyb od vnímaného k tomu, co leží 'za ním'. Nejde pouze o správné dešifrování znaků nebo pochopení jejich uspořádání, ale o porozumění jejich účelu a tomu, k čemu odkazují. Čtení nás tak odvádí od bezprostředně přítomného objektu k širšímu horizontu významu. Text zdůrazňuje, že smyslové orgány jsou právem nazývány 'smysly', protože jejich funkcí je právě zprostředkování tohoto hlubšího smyslu skrze proces čtení reality, který v sobě integruje porozumění i přesah k tomu, co není bezprostředně obsaženo v datech.
„Čtení“ jako „přístup“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
„Čtení“ jako „přístup“
„Vnímání“ nesmíme chápat jako kauzální následek vnějšího působení, nýbrž od samého základu (počátku, nejprimitivnějších fotrem) jako „čtení“ (což znamená něco víc než „interpretaci“, jak jí obvykle rozumíme). Možná má dobrý „smysl“, že o smyslových orgánech resp. jejich funkcích a výkonech mluvíme jako o „smyslech“, neboť „vjem“ chápaný jako pouhý následek externího podnětu by nemohl přece žádný „smysl“ mít. Běžně se interpretací myslí jakýsi vysvětlující dodatek k tomu, co nějak máme před sebou. „Čtení“ je však něčím dalekosáhlejším, co takovou interpretaci sice v sobě obsahuje, zahrnuje ji, ale nezůstává u toho, co takto interpretuje, ale od takto interpretovaného přechází, překračuje k něčemu, co ono interpretované neobsahuje, ale co je teprve jakoby „za ním“. Čtení totiž neznamená jen správné vyluštění nějakých značek resp. objasnění, čím jsou a proč jsou seřazeny právě tak a ne jinak, ale porozumění tomu, k čemu ty značky slouží, k čemu jsou dobré právě v tom konkrétním seřazení a k čemu jen jakoby odkazují, k čemu se odnášejí (či k čemu spíš nás odvádějí a vedou od toho, co máme před sebou a co nějak interpretujeme).
(Písek, 090523-2.)