Tento text kriticky reflektuje pojetí transcendence u Karla Jasperse, konkrétně jeho spojení transcendence s neklidem z pomíjivosti pobytu. Autor s tímto pojetím nesouhlasí a tvrdí, že snaha marginalizovat časovost a proměnlivost je ve skutečnosti pokusem o setrvání v imanenci a zachování setrvačnosti. Pravá transcendence je naopak definována jako orientace na nové a důvěra v to, co přichází jako změna. Autor navrhuje nové pojetí pomíjení nikoli jako pasivního zanikání, ale jako aktivního vycházení vstříc budoucímu. Časový charakter nepředmětnosti je zde chápán odlišně od tradičního pojetí reálnosti, která je vázána na nabývání předmětnosti. Rozlišení mezi pravou a nepravou transcendencí pak závisí právě na tomto aktivním vztahu k přicházející změně. Text tak přináší originální ontologický pohled na vztah mezi časem, nepředmětností a lidskou existencí, přičemž zdůrazňuje dynamickou povahu bytí, která se projevuje v neustálém otevírání se novým možnostem a v překonávání fixovaných forem.
Transcendování a pomíjení / Pomíjení a transcendování / Zánik a transcendování
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Transcendování a pomíjení / Pomíjení a transcendování / Zánik a transcendování
Jaspers dává „transcendování“ do úzké souvislosti s nezrušitelným neklidem (možná by se dalo říci „závratí“) z pomíjení všeho „pobytu“ („die unaufhebbare Unruhe über das Vergehen allen Daseins“ – 3337, S. 40). S tím nemohu souhlasit, protože touha a úsilí nějak marginalizovat, nebo dokonce vyloučit působení času a všeobecné proměnlivosti a pomíjivosti je pro mne právě opakem transcendence, je to naopak snaha zůstat v rámci imanence a zachovat imanenci, zachovat setrvalost, a tím setrvačnost. Transcendování dávám naopak do velmi úzké souvislosti s orientací na nové, tj. s orientací důvěry v to, co přichází jako změna. To, co je za hranicí mezi předmětností a nepředmětností, nepostrádá časový charakter, i když tam čas a změny („přicházení“) musíme pochopitelně chápat jinak než jako nabývání předmětnosti (a tím „reálnosti“) a pak zase jako okamžité ztrácení nepředmětnosti a zanechávání pouhých „reliktů“. Také samo „pomíjení“ musí být ostatně pojato jinak, nově: je to především – jakožto „aktivita“ – usilovné vycházení vstříc tomu, co přichází. Právě to je bytostně určující pro to, zda jde o transcendování „pravé“, nebo „nepravé“, „falešné“.
(Písek, 090526–2.)