Tento text kriticky reflektuje pojetí transcendence u Karla Jasperse, konkrétně jeho spojení transcendence s neklidem z pomíjivosti pobytu. Autor s tímto pojetím nesouhlasí a tvrdí, že snaha marginalizovat časovost a proměnlivost je ve skutečnosti pokusem o setrvání v imanenci a zachování setrvačnosti. Pravá transcendence je naopak definována jako orientace na nové a důvěra v to, co přichází jako změna. Autor navrhuje nové pojetí pomíjení nikoli jako pasivního zanikání, ale jako aktivního vycházení vstříc budoucímu. Časový charakter nepředmětnosti je zde chápán odlišně od tradičního pojetí reálnosti, která je vázána na nabývání předmětnosti. Rozlišení mezi pravou a nepravou transcendencí pak závisí právě na tomto aktivním vztahu k přicházející změně. Text tak přináší originální ontologický pohled na vztah mezi časem, nepředmětností a lidskou existencí, přičemž zdůrazňuje dynamickou povahu bytí, která se projevuje v neustálém otevírání se novým možnostem a v překonávání fixovaných forem.