Tento text zkoumá podstatu života jakožto aktivního „vykonávání“ a táže se po zdroji této činorodosti, který nachází výhradně v nitru subjektu, nikoli ve vnějším prostředí. Ačkoliv život vyžaduje orientaci v okolním světě a přijímání vnějších vjemů, tato vnímavost není pasivním následkem okolností, nýbrž výsledkem subjektivního úsilí. Autor zdůrazňuje klíčovou roli pramene, který iniciuje dění přesahující pouhou setrvačnost daných skutečností. Zvláštní pozornost je věnována ontologickému statusu subjektu: pokud je život chápán jako výkon, vyvstává otázka, zda vykonavatel musí být živý již před samotným aktem žití. Text dospívá k hypotéze, že subjekt nelze redukovat na pouhé jsoucno, neboť jeho schopnost vykonávat bytí naznačuje hlubší povahu, která přesahuje hranice tradičně definované existence. Tato úvaha otevírá prostor pro nové chápání vztahu mezi aktivitou, životem a bytím v kontextu subjektivity.
Život jako „vykonávání“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 8. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Život jako „vykonávání“
K životu nutně náleží úsilí, činorodá aktivita, vykonávání nejrůznějších činností; a v tom smyslu se musíme tázat po zdroji této aktivity, který nemůžeme spatřovat nikde ve vnějším světě, v okolí, tj. okolo žijícího subjektu, ale jenom v něm samém. Ale k životu stejně tak náleží jistá orientace v prostředí, v onom vnějším světě, kterým je subjekt obklopován, a tedy jistá, byť někdy rezervovaná akceptace toho, co je „dáno“ a co přichází „zvenčí“. Ovšem tato orientovanost, založená na přijetí jež předpokládá jednak vnímavost, jednak schopnost reakce), je jistě výsledkem jistého úsilí, tedy aktivity subjektu; není to nikdy pouhý následek, rezultát vnějších okolností. Všude v tom tedy hraje rozhodující úlohu pramen či zdroj, který je s to nastartovat určitý typ dění, jež by bez něho nebylo možné a k němuž by bez něho nikdy nemohlo dojít, kdyby tu byly k dispozici jen „již dané“ skutečnosti, které nutně pomíjejí, přecházejí (anebo to jsou jen setrvačnosti). Docela zvláštní okolností je skutečnost, že pokud je život a vůbec „bytí“ jen a jen výkonem, pak ten, „kdo“ jej vykonává, musí být buď sám živý (a tedy živý ještě před jakýmkoli výkonem žití), anebo musí být schopen vykonávat život (žití, bytí) jakožto neživý (či snad nejsoucí?). Zdá se, že právě to by mohlo být považováno za dostatečný důvod, proč musíme předpokládat, že subjekt není jsoucno (není jen jsoucno a není ani především jsoucno, i když je také jsoucnem).
(Písek, 090813-1.)