Tento text kriticky reflektuje úvahu J. B. Součka o synergismu a jeho vztahu k předmětnému a neosobnímu pojetí víry. Autor rozebírá Součkovu distanci od objektivizace, kterou však považuje za příliš úzce vymezenou a zatíženou dobovým personalistickým existencialismem. Hlavní kritika směřuje k přílišné antropizaci problému, kdy se důraz na lidskou existenci stává překážkou pro pochopení vztahu mezi „ryzí nepředmětností“ (Bohem) a jsoucnem. Text upozorňuje, že radikální jinakost božského vyžaduje překonání nejen tradiční „analogia entis“, ale i opatrnost u pojmů jako „analogia fidei“. Autor dovozuje, že atributy jako láska, milost či víra nelze nekriticky přenášet z lidské roviny na rovinu ryzí nepředmětnosti. Práce tak vybízí k hlubšímu filosofickému zkoumání hranic analogie a k domýšlení důsledků nepředmětného myšlení pro vztah mezi Stvořitelem a stvořením, čímž problematizuje běžné teologické i filosofické kategorie v kontextu moderního myšlení.
Synergie nepředmětna s předmětnem?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 8. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Synergie nepředmětna s předmětnem?
J.B.Souček v docela jiném kontextu (šlo o vztah theologie či theologií k filosofiím) řekl, že „všechen synergismus je vždy nějak zatížen předmětným, neosobním pojetím“ (vztahu k Bohu, právě to už necháváme stranou). To je velmi významné konstatování, přesněji velmi významná kritická poznámka. Bohužel postihuje vlastní problém značně zúženě, a navíc je zatížena jednou dobovou omezeností, zejména když kontext, v němž platí, rozšíříme nejen z oblasti vztahu mezi člověkem a Bohem (resp. Bohem a člověkem) na celou oblast vztahu mezi Stvořitelem a stvořením, ale – pro naše vlastní zacílení – obecně na vztah mezi „ryzí nepředmětností“ a jakýmkoli (zejména pravým) jsoucnem. Kritická Součkova distance od „předmětného pojetí“ je však ihned oslabena odmítnutím pojetí „neosobního“ a důrazem na pojetí „osobní“ (právě v duchu personalismu a personalistického existencialismu, v theologii zejména pod vlivem Kierkegaardovým a v době Součkově, tj. v posledních letech před válkou, za války a hned po válce, velmi posíleného Heideggerem a různými heideggeriány, včetně Bultmanna a bultmanniánů). Samozřejmým, ale náležitě nezpozorovaným a proto kriticky nezaregistrovaným důsledkem důrazu na existenci, a rozumělo se lidskou existenci, byla antropizace problému. S odvoláním na biblickou (a tradiční theologickou) terminologii si ani Souček dost neuvědomuje, že ona „jinakost“ Boží nás přece nutí jít dál než k pouhé distanci od učení o „analogii entis“: analogie neplatí nejen mezi „bytím“ (či „jsoucností“?) Božím a „bytím“ člověka, eventuelně existencí Boží a existencí člověka, ale také mezi „milostí“ boží a lidskou, „láskou“ boží a lidskou, ospravedlněním božím a lidským, atd. atp. Nehledě už na to, že jen těžko lze „víru“, vyžadovanou od člověka („neboj se, toliko věř!“) analogicky připisovat Bohu (resp. „ryzí nepředmětnosti“), jako by tu „dar“ víry nutně předpokládal, že sám Bůh „věří“ nebo že je víra, která daruje sama sebe apod. Velkou opatrnost je třeba doporučovat právě i v takových případech, kdy sama formule vypadá nejzbožněji: např. v tezi o „analogia fidei“.
(Písek, 090820-2.)