Předložený text se věnuje hlubokému filosofickému vymezení autentického neboli pravého jsoučna, které je nahlíženo jako specifická a neustále se obnovující integrita nepředmětné a předmětné stránky. Autor podrobuje systematické kritice tradiční metafyzické myšlení, které jsoucno často redukuje pouze na jeho předmětnou složku, čímž vytváří modely ontologicky ochuzené a neautentické. K nápravě tohoto stavu a odhalení plné šíře bytí navrhuje metodu kladení správně formulovaných otázek. Taková otázka není pouhou řečnickou figurou, ale dynamickým nástrojem, který problematizuje to, co se jeví jako hotové a uzavřené, a otevírá prostor pro možnosti, které nejsou v předmětném světě doposud dány. Text zdůrazňuje, že námitky popírající existenci nepředmětnosti vycházejí z omezené a předpojaté perspektivy. Zásadním závěrem je pak nutnost rozlišovat mezi skutečnými, integrovanými celky a pouhými hromadami náhodných prvků, k čemuž autor využívá inspirativní herakleitovské rozlišení mezi řádem kosmu a nahodilostí.
Jsoucno autentické („pravé“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Jsoucno autentické („pravé“)
Každé „pravé“ jsoucno je specifickou integritou (sjednoceností, ovšem stále obnovovanou a možná i vylepšovanou sjednoceností) nepředmětné a předmětné stránky; jsoucno redukované na stránku předmětnou je neautentické, nepravé, je to vadně, ochuzeně míněné (myšlené, myšlenkově modelované) jsoucno. A právě protože tradiční „metafyzické“ myšlení touto velikou vadou trpí, je třeba každý takový produkt (konstrukt) předmětného (zpřemětňujícího) myšlení vždy znovu problematizovat. To se děje resp. dosahuje se toho tím, že „klademe“ otázky. Otázka – rozumí se správně položená otázka (neboť otázky mohou být položeny také nesprávně, mylně, zavádějícím způsobem) – jakoby otvírá pohled na to, co se zdá být již hotově a ukončeně „dáno“, takže se ukazují nějaké nové možnosti, které „dány“ ještě nejsou, dokonce ani subjektivně, tj. v naší mysli. Když je totiž položena otázka po něčem, o čem již sami subjektivně něco víme, není to ta pravá otázka, a dokonce to někdy může být jen řečnická forma, řečnický obrat, kdy již předem předpokládáme, jaká je (či jaká by měla být) odpověď. Proto když se tážeme po nepředmětné stránce (event. nepředmětných stránkách, pokud nejsou sjednoceny) nějakého „jsoucna“, tedy když se tážeme na jeho „autentičnost“ (tj. je-li nebo není-li to „jsoucno“ pravým, tedy autentickým jsoucnem), můžeme se setkat s námitkou, že nic takového „není“, „neexistuje“, že nic podobného nelze „prokázat“ apod., ale nás to nesmí zmýlit, protože tato námitka vychází z předpojatého chápání „jsoucna“ jakožto zbaveného nepředmětné stránky. Pak ovšem je zřejmým důsledkem tohoto předpojetí, že nelze náležitě rozlišit mezi jsoucny pravými a nepravými, autentickými a neautentickými, nebo jinak, tradičněji řečeno, mezi „celky“ a „hromadami“ (tradičněji proto, že jako první stanovil tento rozdíl zřejmě Hérakleitos, když proti sobě postavil svět jako uspořádaný krásný celek na jedné straně a pouhou hromadu náhodně rozházených věcí na straně druhé).
(Písek, 080101-2.)