Text se zabývá problematikou filosofické interpretace, kterou definuje jako proces s dvojím cílem. Autor argumentuje, že interpretace cizího filosofického textu není pouhým pasivním přijímáním informací, ale aktivním vztahem k myšlenému. Prvním úkolem interpreta je pochopit explicitní formulace autora, zatímco druhým a náročnějším úkolem je porozumět předmětu, ke kterému se původní myslitel vztahoval. Ústřední tezí je tvrzení, že náležitý výklad myšlenky je neoddělitelný od vlastního úsudku interpreta o její platnosti a směru. Každá interpretace v sobě tedy nutně nese stopy filosofických pozic vykladače. Tento proces znemožňuje existenci zcela objektivního výkladu, neboť i ta nejprostší reprodukce v sobě vždy obsahuje prvky interpretace. Práce zdůrazňuje, že porozumění jinému mysliteli vyžaduje konfrontaci s pravdou, o niž onen myslitel usiloval, a že tato konfrontace je vždy ovlivněna myšlenkovým horizontem interpreta.
Interpretace – dvojí cíl
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Interpretace – dvojí cíl
Když filosof čte text jiného filosofa, stojí před dvojím úkolem (tj. je postaven před dvojí úkol, ať už chce nebo nechce, ať to je jeho záměr nebo není): na jedné straně musí pochopit to, co ten druhý myslitel říká (vyslovuje, píše, formuluje), tj. musí se pokusit porozumět jemu; ale toho vlastně nikdy nemůže vskutku dosáhnout, pokud se nepokusí porozumět tomu, k čemu se ten druhý myslitel filosoficky vztahoval, čím se on sám cítil být osloven a co chtěl svými filosofickými výkony nějak uchopit, dát tomu průchod i do svého vlastního přemýšlení. Když to vyjádříme poněkud zjednodušeně (a tedy nutně s nějakým vážným omezením, které by – ostatně jako vždy – vyžadovalo se aspoň dočasně a jakoby doprovodně upřesněním takových omezení zabývat a aspoň poněkud je upřesnit), můžeme říci, že nelze náležitě vyložit myšlenku jiného myslitele, aniž bychom v tom, jak ji vyložíme, nějak (výrazněji nebo méně výrazně) vyslovili také svůj soud, zda to je myšlenka platná a v jakém směru i do jaké míry. Zkrátka: bez soudu nad myšlenkou druhého myslitele nelze tuto myšlenku náležitě interpretovat. A to zase hned dál znamená, že jsou nutně možné několikeré výklady takové myšlenky, tj. že vposledu žádnou myšlenku nám nelze formulovat tak, aby na ní neulpělo něco z našeho myšlení, z našich myšlenkových, filosofických „pozic“. Jinak by nebylo možno od sebe odlišit výklad od pouhé recitace (i když ovšem i v každé recitaci lůze odhalit něco z výkladu).
(Písek, 080118-3.)