Tato filosofická úvaha se zamýšlí nad Whiteheadovým pojetím procesuálnosti a klade si otázku po povaze plurality světových dějů. Autor uznává oprávněnost důrazu na procesy, ale polemizuje s tím, zda je svět pouhou sumou nesčetných dílčích procesů, nebo zda se jedná o jeden integrální světový proces. Text zkoumá možnost, že zdánlivá roztříštěnost reality na jednotlivosti je pouze důsledkem omezenosti lidského vnímání, které si pro praktické účely stanovuje umělé hranice, počátky a konce v jinak spojité síti dění. Proti tomu stojí alternativa uznávající existenci inherentních a autonomních počátků a konců konkrétních procesů, které jsou do celku integrovány vnitřně. Autor varuje, že neschopnost rozpoznat tyto skutečné hranice vede k hlubokým omylům v chápání světa. Celkově text přináší podnětný pohled na vztah mezi jednotou a mnohostí v rámci procesuální ontologie, přičemž zdůrazňuje potřebu přesnějšího vymezení individuality v rámci všeobjímajícího dění.
Svět – jako „jeden“ proces? / Proces světový ?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Svět – jako „jeden“ proces? / Proces světový ?
Whiteheadův důraz na „procesy“ a procesuálnost veškerého světového dění je nepochybně plně oprávněn, ale po mém soudu nestačí. Je třeba se důkladněji zamyslit nad pluralitou oněch procesů: jak je možné, že je těch procesů víc, že je jich dokonce obrovské množství? Je to, že je jich tolik, jen zdání, jen se to pro nás tak jeví? Nemáme se spíše domnívat, že jde o jeden obrovský světový proces, který však nemůžeme „vnímat“ celý najednou, ale s kterým se můžeme seznamovat jednak postupně, jednak jen v podobě jakýchsi malých částí, zdánlivých jednotlivostí, které však jsou navzájem spjaty nesčetnými souvislostmi (které samy jsou také „procesuální“ povahy)? Není svět jen jednou velkou sítí, jedním obrovským dějícím se propletencem, s kterým se jen z důvodů své omezenosti nemůžeme seznamovat jinak než po kouscích, přičemž ty „kousky“ od sebe odtrhujeme pouze my, takže jsme to jen my, kteří pro svou potřebu stanovujeme údajné „jednotlivosti“ tak, že jakýmsi useknutím či rozseknutím určujeme, kde je jejich hranice, kde počátek, kde konec? Jediná alternativa spočívá v tom, že připustíme „inherentní“ počátky a konce přinejmenším některých procesů, které jsou v nějaké míře a podobě natolik „vnitřně“ (autonomně) do „celého“ procesu integrovány, že nesprávné rozpoznání, kde „skutečně“ nějaký proces začíná a kde končí, se nutně dříve nebo později projeví jako omyl, jako event. hrubá chyba.
(Písek, 080120-2.)