Tento text se zamýšlí nad specifiky filosofického pokroku, přičemž vychází z Patočkovy myšlenky, že filosofie postupuje kupředu skrze zpětný pohyb či reflexi. Autor rozvíjí metaforu přechodu z bláta na pevnou, čistou cestu, čímž ilustruje proces opouštění nejasnosti ve prospěch srozumitelnosti. Klíčovým problémem je skutečnost, že každý myšlenkový „krok“ s sebou nevyhnutelně nese nánosy dřívějších omylů a nezamýšlených souvislostí – ono pomyslné „bláto na botách“. Filosofická práce proto vyžaduje neustálou a opakovanou reflexi, která by tyto nánosy odhalovala a podrobovala kritice. Esej dále poukazuje na paradoxní situaci v dějinách filosofie: původní tvůrce nové myšlenky často nedokáže plně rozpoznat dosah svého objevu, ani si není vědom „nečistot“, které s ním přináší. Teprve jeho následovníci, kteří myšlenku očistí od těchto nánosů, za ni často sklízejí slávu a uznání. Text tak zdůrazňuje, že za každým pokrokem stojí složitý vztah mezi invencí, reflexí a kritickým očišťováním tradice, přičemž zásluhy by měly být spravedlivě rozděleny mezi objevitele i interprety.