Text se zamýšlí nad povahou myšlení a myšlenky, které chápe jako specificky lidský „vynález“. Autor argumentuje, že myšlení v pravém slova smyslu vyžaduje schopnost ustavit a upevnit jednotlivé myšlenky, ke kterým se lze opakovaně vracet a dávat jim novou aktuálnost. Ústředním problémem je proces vzniku myšlenky a nezbytnost rozlišovat mezi „myslícím myšlením“ (cogitatio) a „myšleným obsahem“ (cogitatum) v tradici post-descartovské a husserlovské fenomenologie. Autor zkoumá, zda je myšlený objekt pouhým produktem psychického aktu, nebo zda by mělo být myšlení spíše řízeno a korigováno tím, co se pokouší uchopit. Skutečné, „pravé“ myšlení je nahlíženo jako proces sebeovládání a odevzdání se myšlenému předmětu. Nezbytnou součástí tohoto procesu je kritická reflexe, která neustále prověřuje, nakolik vytvořené pojmové konstrukty vskutku odpovídají skutečnosti, kterou se snaží zachytit. Práce tak zdůrazňuje dynamický a sebekritický charakter lidského intelektuálního výkonu, který se neustále opravuje na základě snahy o věrnost myšlenému obsahu.
Myšlenka jako „vynález“ (a jako „nápad“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Myšlenka jako „vynález“ (a jako „nápad“)
Ať už rozumíme pod „myšlením“ nebo „myšlenkou“ cokoli (a interpretujeme jakkoli), je zřejmé, že skutečné myšlení začíná až s člověkem (a pravděpodobně nikoli ihned po jeho vzniku, protože to ještě nějaký čas potřebovalo, aby se myšlení mohlo ustavit jako myšlení), i když nějaké náběhy k tomu můžeme pozorovat i u vyšších živočichů (spíše ovšem až u těch zdomácnělých a tedy jen jako adaptaci na lidský svět a kontakty s člověkem). Myšlení zkrátka někde a někdy začíná, a proto je můžeme považovat za jakýsi „vynález“. Protože však myšlení (pokud je blíže nějak dále nevymezíme) je velice těkavé, musíme předpokládat jako další („vývojový“) vynález ustavení jednotlivých myšlenek, k nimž je možno se vracet, tj. dát jim novou aktuálnost, nový život. Takže i možnost či schopnost ustavit a upevnit myšlenku musíme považovat za jakýsi „vynález“. A tady se objevuje před nám ten základní, a jak se zdá přímo obrovský problém: jak vlastně vzniká taková „myšlenka“? A protože musíme od sebe odlišit „myšlenku myslící“ od „myšlenky myšlené“ (po Descartovi a zejména po Husserlovi a jeho interpretacích) to už nesmíme směšovat, musíme se zejména tázat: jak vlastně „vzniká“ ono „myšlené“ (cogitatum)? Můžeme, ba smíme ono cogitatum chápat a legitimně interpretovat jako „produkt“ myšlenkového aktu, tedy myšlení myslícího (cogitatio cogitans)? Nespočívá řádné, tj. „pravé, „skutečné“ myšlení právě naopak v tom, že se myšlenkové akty, tj. psychické výkony spravují (řídí) tím, co se pokoušejí myslit? Nespočívá takové řádné, tudíž sebe samo spravující a ovládající myšlení právě v tom,n že se odevzdává svému myšlenému? A nespočívá kritická reflexe k níž se každé řádné, „pravé“ myšlení musí vždy znovu uchylovat a tak samo sebe kontrolovat, právě v tom, že když samo něco ustaví jako svůj „produkt“, svůj „výtvor“, musí vždy znovu a neustále sledovat, zda tento vlastní výtvor vskutku dostatečně odpovídá tomu, co se myšlenková aktivita pokouší nějak zachytit (a po takovém zachycení objevené= chyby a vady ještě opravit)?
(Písek, 080126-3.)