Text zkoumá koncept „peripatetiky“ neboli společné chůze jako fundamentální formy dialogu, přičemž vychází z myšlenek Ivana Vyskočila. Autor argumentuje, že fyzický pohyb není pouze kulisou, ale nedílnou součástí filosofického diskurzu, která předchází samotnému slovu. Ačkoliv se antické rozpravy vedly i v jiných polohách, například vleže (Symposion), chůze nabízí specifickou dynamiku pro myslitele, kterým vyhovuje spojení intelektuální aktivity s pohybem. Významný rozdíl spatřuje autor v tom, že peripatetický výklad přirozeně opomíjí drobné odbočky, které jsou v psaném textu často nezbytné. Text dále reflektuje Platónův postoj, který upřednostňoval živý dialog kvůli možnosti okamžité zpětné vazby, avšak naznačuje, že Platón mohl podcenit určité výhody strukturovaného psaného textu. Celkově esej zdůrazňuje, jak fyzické „spolu-pohybování“ formuje povahu filosofického poznávání a pedagogického vedení.
Peripatos jako „dialog“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Peripatos jako „dialog“
„Spolu chodit“ představuje významnou část dialogu (Ivan Vyskočil); je to „dialog“ ještě dříve, než se jeho účastníci dostali k „slovu“. Ale podle Vyskočila důležitost pohybového setkávání není oslabována, ale podržuje si význam stále ještě i v setkávání pomocí slov a skrze slova. Ostatně nejde jen o „chození spolu“, ale vůbec nejrůznější pohyby, pohybování spolu; ve starém Řecku se rozpravy často vedly také „vleže“ (srv. Platónovo Symposion – což doslova přeloženo znamená „spolu-ležení). Filosofické rozhovory při chůzi (při procházce apod.) mají zřejmě svou specifičnost, ale může to být také tím, že některým myslitelům vyhovuje při myšlení jednak to, že mají komu vykládat (nebo s kým hovořit), avšak také to, že mohou při tom zůstávat i fyzicky v pohybu. Nám nyní nejde jen o přednosti rozhovoru před monologickým výkladem (už Platón poukazoval na důležitost toho, že při živém rozhovoru je možno vykládajícího se zeptat, když něčemu nerozumíme), ale spíše o to, že při peripatetickém výkladu musí vykládající nechávat stranou drobné připomínky a poukazy na možné odbočky, zatímco při písemné zpracování to je většinou zcela nezbytné. Zdá nse, že Platón v tomto ohledu nedocenil některé výhody a přednosti psaného textu; naproti tomu je třeba mu dát za pravdu z hlediska výuky a vedení žáků (a dnes studentů).
(Písek, 080126-4.)