Text se zabývá ontologickou povahou počátku a jeho vztahem ke kontingenci a situovanosti. Autor argumentuje, že pravý počátek nemůže být vyvozen z předcházejících daností, neboť by tím ztratil svou původnost. Počátek vyžaduje existenci mezer v aktuální situaci, skrze něž do sféry jsoucího proniká „pravá budoucnost“. Tento proces je charakterizován unikavostí, která odkazuje k Hérakleitovu pojetí FYSIS. Klíčovým konceptem je „vrženost“ počátku do okolností, které nejsou předem určeny ani připraveny. Vhodnost těchto okolností pro další růst (FYESTHAI) se ukazuje až dodatečně, tedy ex eventu. Počátek tak není ani čistě náhodný, ani determinovaný, ale představuje jedinečný průnik nového do sestavy daností, které se teprve tímto aktem stávají jeho prostředím. Studie tak osvětluje dynamiku vzniku všeho bytostně nového a napětí mezi tím, co ještě není, a tím, co již jest.
„Vrženost“ počátku / „Vrženost“ počátku
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
„Vrženost“ počátku / „Vrženost“ počátku
Počátek pravé události nemůže být odvozován z ničeho předcházejícího, již dříve jsoucího, neboť pak by nebyl skutečným počátkem. Proto je třeba předpokládat, že jakákoli „situace“ (event. situovanost), kterou můžeme (dodatečně) rozpoznat a konstatovat, musela mít nějaké „mezery“, nějaké oblasti možného „průniku“ „pravé budoucnosti“ do sféry „daností“. Můžeme to nazvat kontingencí resp. kontingencemi; je to základna, která umožňuje vznik všeho bytostně nového v momentu jeho „zrodu“. Avšak není to jediný aspekt, jediná stránka onoho zvláštního „jevu“ (těžko rozhodnou, můžeme-li opravdu mluvit o „fenoménu“, víme-li, že všechny počátky unikají naší pozornosti – je to ostatně právě „unikavost“ počátků, které potvrzuje Hérakleitův výrok o tom, že FYSIS se ráda „skrývá“). Druhý, neméně významný aspekt kontingentní povahy všech počátků spočívá právě v tom, že pronikají do sféry skutečného („daného“) na místech a v dobách, jež nejsou a nemohou být nijak předurčeny a předpřipraveny ze strany již daných (jsoucích) skutečností. Zajisté by bylo chybou popírat důležitost vhodnosti okolností, do nichž je takový počátek průnikem z oblastí toho, co „ještě není“; ale ta vhodnost se osvědčí jako vhodná (nebo neosvědčí, takže se ukáže být nevhodnou) teprve dodatečně, takže o takové vhodnosti lze mluvit teprve na základě toho, co se následně stane, ergo ex eventu. Rozhodování a volba příslušné vhodnosti není ani na straně „nejsoucího“, ani na straně „již jsoucího“; teprve výsledek ukáže, co bylo „možné“ a co se pak může jevit jako „záhodné“ nebo dokonce „cílené“. Počátky samé nemohou být považovány za náhodné (nahodilé), ale mom,ent nahodilosti nemůže být zcela popřen a ni vymazán v případě (v záležitosti) „vrženosti“. Každý počátek je skutečně „vržen“ do okolností, které se z pouhých daností stávají okolnostmi teprve v důsledku toho, jak je jedinečný počátek“ vržen (jakoby „nazdařbůh“) doprostřed určité sestavy daností, které se teprve pak stávají okolnostmi, a v případě, že se ukáže jejich vhodnost, dokonce příznivým prostředím pro další pokračování, tj. růst toho, co takovým počátkem „začalo“ (ve smyslu FYESTHAI).
(Písek, 080129-1.)