Tento filosofický text kriticky zkoumá legitimitu připisování „jsoucnosti“ množinám entit. Autor poukazuje na běžný zvyk používat sloveso „být“ pro soubory jsoucen, aniž bychom uvažovali, zda daný celek skutečně disponuje vlastní ontologickou integritou. Na příkladu tří vedle sebe rostoucích stromů text ilustruje, že životní projevy, jako je růst či kvetení, náleží výhradně jednotlivým stromům, nikoliv jejich skupině jako celku. Autor navrhuje, aby se o „jsoucnosti“ vypovídalo pouze v případech, kdy lze jasně prokázat vnitřní vazby, symbiózu či „spolu-jsoucnost“. Bez existence takových vzájemných vazeb, které ustavují jakousi „symfysis“ neboli společný růst, zůstává skupina pouhou množinou individuálních jsoucen. Cílem úvahy je zpřesnit užívání ontologických pojmů a odlišit pravá jsoucna od pouhých shluků, které postrádají vnitřní jednotu a charakter událostného dění.
Jsoucí (jsoucno)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 1. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Jsoucí (jsoucno)
Nejsme – v důsledku obecných zvyklostí – nakloněni náležitě zvažovat, zda v tom či onom případě můžeme o „něčem“ vypovídat, že to „jest“. Především tu je asi nejběžnější závada, že toho slova užíváme, aniž bychom vůbec chtěli o nějaké „jsoucnosti“ vypovídat. Mám teď na mysli problém, zda můžeme legitimně říci o nějaké množině jsoucen, že „jest“ (a předpokládejme, že jde vskutku o množinu „pravých jsoucen“, takže nechceme zpochybňovat jsoucnost jednotlivých členů množiny). Zajisté to děláme, klidně užíváme slova „jest“ nebo „jsou“ – ale je to vskutku užití oprávněné? Tady nejde o to, že třeba uprostřed louky nebo velkého pole jsou blízko vedle sebe tři žijící stromy a že skutečně na tom místě už desítky let rostou, případně kvetou, mají plody atd. To může být skutečnost, a my ji nijak nemusí popírat, ba ani zpochybňovat nebo relativizovat. Ale nemůžeme přece říci, že „roste“ (zelená se, rozkvétá, shazuje listí atp.) ta trojice stromů, nýbrž platí to jen o každém stromu zvlášť. Proč bychom tedy měli udělat výjimkou a tvrdit o této trojici, že „jest“, když ve skutečnosti „jest“ (tj. žije, zelená se, kvete atd.) jen každý strom samostatně? Zajisté připustíme, že lze mluvit o jsoucnosti každého z této trojice stromů zvlášť – ale mluvit o „jsoucnosti“ této trojice nějak „navíc“? Snad leda v případě, že bychom měli důvod, proč zdůrazňovat, že každý z těchto stromů neroste jen sám pro sebe a o sobě, ale že lze nějak rozpoznat a ověřit jakýsi zvláštní druh „spolužití“, jakési symbiózy těchto tří stromů (a to právě těchto, které tu stojí s rostou blízko sebe, čili na rozdíl ode všech jiných, které jsou od nich sice trochu vzdáleny, ale přece jen nikoli až v nedohlednu). – Zkrátka navrhuji, abychom o jsoucnost“ vypovídali jen tam, kde nějakou tu „spolu-jsoucnost“, nějak to „spolu-bytí“ např. těch uvedených tří stromů můžeme zřetelně prokázat, jinak řečeno, kde skutečně dochází k ustavení a udržování jakýchsi vzájemných vazeb, které mohou být rozpoznány aspoň jako jakési nepravé událostné dění, jako nepravá událost a její „pseudo-růst“, zdánlivý „spolu-růst“, jakási SYMFYSIS.
(Písek, 080131-1.)