Tento text kriticky reflektuje Patočkovu interpretaci řeckého pojmu epistémé jako „nahlížejícího vědění“. Autor polemizuje s tradičním antickým pojetím theoria, které vyžaduje pasivitu poznávajícího subjektu a vyloučení veškeré aktivity. Namísto toho prosazuje pojetí, v němž je každý „náhled“ chápán jako nezbytný aktivní lidský výkon. I v kontextu Heideggerova pojmu „nechání-být“ (Sein-lassen) autor zdůrazňuje, že nejde o rezignaci na činnost, ale o vyšší formu aktivity, která si uvědomuje svůj vliv na nahlížený předmět. Každé poznání nutně mění to, co je poznáváno; pouze prostřednictvím reflexe těchto změn je možné dosáhnout hlubšího porozumění skutečnosti. Skutečné nahlížení tedy neznamená zastavení aktivity, nýbrž její zintenzivnění a povýšení na vyšší úroveň skrze reflexivní kontrolu. Tento přístup staví do protikladu k antickému ideálu bezprostředního „zírání“ moderní požadavek na reflexivní vědomí vlastního podílu na procesu poznání, čímž se otevírá cesta k autentičtějšímu nahlédnutí věcí samých.