Tento odborný text se podrobně zabývá ontologickou povahou subatomárních částic, které nahlíží jako specifické událostné celky neustále zapojené do širších souvislostí dynamického vesmíru. Hlavní argument spočívá v přesvědčení, že žádná reálná částice nemůže existovat jako zcela izolovaná entita; aby byla skutečnou součástí vesmírného dění, musí disponovat vnitřní schopností aktivně reagovat na své okolí a ostatní částice. Text se kriticky vymezuje vůči pojetí Fritjofa Capry, který sice správně zdůrazňuje dynamickou povahu energetických struktur a jejich neoddělitelnost, ale opomíjí vysvětlit, jak lze v takto monistickém systému vůbec rozlišit jednotlivé částice a jejich vzájemné vztahy. Autor obhajuje tezi, že interakce mezi entitami neznamená jejich automatické splynutí v jediný nediferencovaný proces. Vesmírná souvislost všeho se vším není v rozporu s existencí relativně samostatných událostí a nesouvislostí. Existence specifických fyzikálních sil a rozdílná reaktibilita částic, například protonů a neutronů v elektromagnetickém poli, slouží jako klíčový důkaz pro legitimní rozlišování mezi různými typy vazeb a potvrzuje individuální identitu částic uvnitř komplexních struktur.
Částice jako událostný celek
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Částice jako událostný celek
Žádná „reálná“ částice „neexistuje“ jako izolovaná entita; pokud by byla vskutku izolovaná, musela by mít virtuální charakter. Jakmile se „vyskytuje“ ve Vesmíru, je eo ipso zapojena do souvislostí s jinými částicemi, ať už podobnými nebo s jejich více nebo méně komplexními superstrukturami (superudálostmi). Aby něco takového bylo vůbec možné, musí být každá taková částice vybavena schopností na ty druhé částice a vůbec na své okolí nějak reagovat (a naopak zase ty druhé částice musí být schopny reagovat na tuto částici). Capra (v Tau fyziky I., s. 84) zdůrazňuje sice oprávněně „dynamickou“ povahu „sítě energetických struktur“ resp. „hmoty“, a vlastně oprávněně podtrhuje i „neoddělitelnost“ (jednotlivých) struktur, ale to slovo „jednotlivých“ jsme museli dát do závorek, protože on ho neužil. Mluví o „aktivitě“ částic, ale vůbec si neklade otázku, jakým právě lze mluvit o „částicích“ (partikulích), když jsou od sebe, jak zdůrazňuje, „neoddělitelné“. Jak můžeme mluvit třeba o dvou částicích a o jejich aktivním vztahu (vzájemné reakci), nemůžeme-li od sebe „oddělit“ aktivní reagování jedné na druhou od aktivního reagování druhé na první? Jak můžeme zdůvodnit své rozlišování různých částic od sebe, když se nám „vesmír jeví jako dynamická síť z neoddělitelných energetických struktur“? Není mnohost různých částic jen naším klamem? Není Vesmír jen jedním jediným dynamickým procesem, v němž není žádných jednotlivých, individuálních událostí-částic? – Odpověď je celkem prostá: to, že dvě částice na sebe reagují, ještě zdaleka neznamená, že eo ipso přestávají být dvěma částicemi a stávají se částicí jedinou. K něčemu podobnému sice také může někdy dojít, ale pak jde o jiný typ vzájemného reagování. Všeobecná souvislost všeho se vším nemůže být chápána jako argument pro všeobecné sjednocení všeho do jediného procesu, v němž nelze oprávněně nic samostatného (ani relativně samostatného) legitimně rozlišit a odlišit. Musíme prostě vzít na vědomí, že vedle jednotlivých souvislostí tu jsou také jednotlivé nesouvislosti, a zejména že souvislosti i nesouvislosti mohou být a skutečně jsou různého typu. Právě proto můžeme mluvit o různých druzích základních fyzikálních „sil“ a různých formách jejich „působení“ či vlivu. (Sám Capra třeba ví, že lze v silném elektromagnetickém poli urychlovat protony, ale nikoli třeba neutrony, na které ty urychlené protony mohou jen dopadat – ale nevyvozuje z toho žádné závěry, pokud jde o meze působení pole a meze reaktibility některých částic.)
(Písek, 080301-1.)