Text kriticky zkoumá populární koncepty "života v jednotě" s přírodou, vesmírem či Bohem, které se často objevují v mystické literatuře a jejich zlidovělých formách. Autor poukazuje na zásadní nedostatek těchto představ, kterým je přehlížení všudypřítomného utrpení, nespravedlnosti a zla ve světě. Zatímco východní mystika může tyto aspekty považovat za nepodstatné, křesťanství nabízí radikální alternativu. Bůh se podle autora nad lidskou bídu nepovznáší, ale skrze vtělení a utrpení na kříži do ní osobně a reálně sestupuje, aby své stvoření neopustil. Nejde tedy o abstraktní jednotu s univerzem či s Bohem v jeho vyvýšenosti, nýbrž o jednotu založenou na neustále obnovovaném "spolubytí" a hlubokém soucitu. Tento vztah je adresně zaměřen na konkrétní lidi a jejich individuální osudy. Text tak zdůrazňuje božskou solidaritu s trpícím světem, která překonává neosobní duchovní koncepty a nabízí naději skrze osobní přítomnost Boha v lidské bolesti.
Jednota – žít v jednotě / Příroda – žít v jednotě (s ní, s Vesmírem, etc.)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 3. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Jednota – žít v jednotě / Příroda – žít v jednotě (s ní, s Vesmírem, etc.)
O „životě v jednotě s …“ (něčím, někým) často mluví i meditují mystici; a od nich se to pak šíří v jakýchsi zpopularizovaných formách dál. Mám dojem, že největší problém (a snad chyba) takových představa a myšlenek je třeba vidět v tom neuvěřitelném přehlížení toho, že v přírodě, ve Vesmíru, v dějinách, ve všech společnostech atd. je tolik, tolik utrpení, a mnoho bezpráví, dokonce personálně zakotveného zla, atd. atd. Zejména východní mystikové na to odpovídají, že to je nedůležité. ´Jsem přesvědčen, že v křesťanství se navzdory mnoha těžkým vadám prosadilo (nebo aspoň nikdy zcela nezaniklo) pochopení, že ani sám Bůh se nad něco takového nemůže „povznést“, ale že do toho všemi bolestmi sužovaného a trápeného světa (lidského světa) musí sám – „osobně“ a nikoli zdánlivě a jen jakoby ve „hře“ – přijít, že musí sestoupit (dokonce cestou hrozného utrpení a smrti na kříži), aby v tom člověka, lidi, ba všechno své stvoření takříkajíc „nenechal být“. Takže nejde o žádnou „jednotu“ s celým „lkajícím“ stvořením, o jednotu s univerzem, s přírodou, ba ani o jednotu s Bohem, který je ve své vyvýšenosti nad vším tím trmácením a utrpením, ale spíš právě naopak o jednotu zcela jiného druhu, totiž o ustavičně nové a ustavičně na konkrétní osoby adresně zaměřené „spolubytí“ (i spolucítění), které adresně a individuálně „přichází“.
(Písek, 080301-5.)