Text se věnuje problematice pojmového vymezení náboženství a zdůrazňuje nutnost přesné definice tohoto termínu v odborných diskusích. Autor poukazuje na značnou rozmanitost jevů označovaných jako náboženské, což vyžaduje stanovení kritérií pro jejich odlišení od sféry nenáboženské. Významnou roli hraje historický pohled, kdy se původně mýtické či kultovní aktivity, jako je umění, tanec nebo hudba, v průběhu věků emancipovaly a staly se autonomními kulturními formami. Podobný vývoj autor nachází ve vztahu theologie a filosofie. Filosofie, ač dříve těsně spjatá s theologií, získala samostatnost, avšak současná theologie je nucena se k filosofickým prostředkům vracet, aby skrze ně reflektovala vlastní vliv na dějiny myšlení. Studie tak ukazuje, že proces sekularizace a emancipace věd a umění neznamená úplné zpřetrhání vazeb, ale spíše proměnu vzájemné synergie a kontinuity mezi náboženským a světským světem, kde se disciplíny nadále vzájemně ovlivňují bez nutnosti splynutí.
Náboženství jako „pojem“, pojetí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 3. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Náboženství jako „pojem“, pojetí
V případě hovorů a diskusí o „náboženství“ je zapotřebí asi ještě mnohem víc než v jiných případech náležitě pojmově vymezit, co pod tím slovem chápeme, tj. jak onomu slovu sami „rozumíme“. Je tomu tak proto, že – třeba na rozdíl od živých bytostí nebo předmětů každodenní potřeby apod. – nejrozmanitější podoby, jaké různé takové jevy, které obvykle jako náboženské označujeme (eventuelně které tak označují lidé většinou nebo naopak jen příležitostně atd.), nás nutí najít způsoby, jak odlišit náboženský jev nebo náboženský rys nějakého jevu od jevů nebo rysů takzvaně ne-náboženských. Kromě toho tu stojíme také před problém historických a vývojových proměn. Obecně se např. přijímá hypotéza, že veškeré umění má kdesi v dávnověku náboženské nebo ještě spíš mythické kořeny; tanec i zpěv, malby v jeskyních a zhotovování sošek, napodobujících zvířata nebo člověka, jsou doložitelně tak prastaré, že si je vykládáme v nejužší souvislosti s různými kulty a magickými praktikami. A přece dnešní balet ani hudbu, malířství ani sochařství atd. nepovažujeme za nic nezbytně a neodlučně spjatého s jakýmkoli mýtem ani religiozitou. Vůbec tím nechceme popírat tu dávnou minulost, ale dnes už to vše chápeme jinak: umělecká tvorba nepřestává být uměním, i když se z jakýchkoli mytických, mytologických nebo náboženských kontextů zcela vymanila. Přesvědčivým dokladem té „emancipace“ je dnešní obecně přijaté klasifikování některých „typů“ umění jako „náboženských“ resp. „křesťanských“, protože jich bylo znovu použito k náboženských (bohoslužebných atd.) souvislostech. Mám za to, že velmi analogická, i když do jisté míry méně „rozvinutá“ či pokročilá“ je situace v theologii: filosofie, která prošla závažnými proměnami v důsledku velmi úzkého sepjetí s filosofii ve středověku (a už koncem starověku) se později významnou měrou emancipovala z theologického „područí“, ale dnes jsou theologové nuceni si některých filosofických prostředků (rozvinutých a uplatněných ve filosofii až po oné „emancipaci“) znovu použít, už také proto, že v nich leckdy rozpoznává plody svého vlastního ovlivňování filosofie a jejího myšlení v oné starší době, kdy docházelo ke spolupráci, k jakési synergii obou disciplín (aniž došlo ke sjednocení či splynutí).
(Písek, 080309-1.)