Tento text se zabývá vztahem mezi psychikou a spontaneitou, přičemž psychiku definuje jako mimořádnou tělesnou funkci, která zásadně zvyšuje efektivitu spontaneity v součinnosti s reaktibilitou. Autor vychází z předpokladu, že spontaneita je legitimním konceptem potvrzeným osobní zkušeností i systematickým pozorováním živočichů. Právě u vyšších tvorů lze opakovaně zaznamenat momenty váhání a rozhodování mezi různými možnostmi, což naznačuje zapojení vnitřní spontaneity v situacích, kde chybí jednoznačná vnější opora pro další jednání. Text kritizuje tradiční mechanistický a kauzální pohled, který tyto projevy interpretuje pouze jako složité řetězce příčin a následků, a označuje jej za předsudečný. Namísto toho zdůrazňuje, že schopnost volby a vnitřní dynamika subjektu jsou klíčovými aspekty, které nelze redukovat na pouhou reaktivitu. Úvaha tak směřuje k filosofickému pochopení psychiky jako nástroje, jenž umožňuje subjektu aktivně utvářet své chování prostřednictvím spontánních procesů, které jsou nejvíce patrné v situacích nejistoty.
Psychika a spontaneita / Vědomí a spontaneita / Spontaneita a psychika
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 3. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Psychika a spontaneita / Vědomí a spontaneita / Spontaneita a psychika
Psychika je zvláštní, zcela mimořádnou tělesnou (tělovou, fyzickou) funkcí, která dovoluje pronikavě (a kvalitativně) zvýšit povahu a zejména „účinnost“ spontaneity ve spojení a spolupráci s reaktibilitou. Spontaneita sama o sobě je ovšem velkým problémem, zejména filosofickým (ale nejenom). Předpokládejme však, že s ní můžeme legitimně počítat, neboť tento předpoklad je při nejmenším pro většinu z nás záležitostí naší osobní zkušenosti. Při pozorování zvířat, zejména domácích nebo zdomácněných (jednak proto, že jsou nám blízko, jednak proto, že je můžeme pozorovat často, téměř kdykoli, když chceme nebo když to z nějakých důvodů potřebujeme), zjišťujeme opakovaně, že dochází k situacím, kdy pozorovaný subjekt je „na vážkách“, „na rozpacích“, kdy se nemůže hned rozhodnout pro jedno z dvou (nebo více) možností, ať už se ty „možnosti“ ukáží jakoby samy od sebe anebo je třeba záměrně naaranžujeme. A v takových situacích se nám zdá být zřejmé, že nám známé zvíře musí zapojit něco ze své „spontaneity“, neboť nemá, oč „vnějšího“ by se mohlo ve své další aktivitě (eventuelně upuštění od aktivity) opřít. Je také zřejmé, že k podobným typům „váhání“ dochází spíše u vyšších tvorů než u nižších; nicméně kdysi jakoby samozřejmý předpoklad, že to vše představuje jen zvláště komplikovanou kauzální kontexturu, se nám dnes už jeví jako předsudečný.
(Písek, 080311-2.)