Tento text se zabývá vztahem mezi psychikou a spontaneitou, přičemž psychiku definuje jako mimořádnou tělesnou funkci, která zásadně zvyšuje efektivitu spontaneity v součinnosti s reaktibilitou. Autor vychází z předpokladu, že spontaneita je legitimním konceptem potvrzeným osobní zkušeností i systematickým pozorováním živočichů. Právě u vyšších tvorů lze opakovaně zaznamenat momenty váhání a rozhodování mezi různými možnostmi, což naznačuje zapojení vnitřní spontaneity v situacích, kde chybí jednoznačná vnější opora pro další jednání. Text kritizuje tradiční mechanistický a kauzální pohled, který tyto projevy interpretuje pouze jako složité řetězce příčin a následků, a označuje jej za předsudečný. Namísto toho zdůrazňuje, že schopnost volby a vnitřní dynamika subjektu jsou klíčovými aspekty, které nelze redukovat na pouhou reaktivitu. Úvaha tak směřuje k filosofickému pochopení psychiky jako nástroje, jenž umožňuje subjektu aktivně utvářet své chování prostřednictvím spontánních procesů, které jsou nejvíce patrné v situacích nejistoty.