Text pojednává o apofatické neboli negativní teologii v kontrastu k teologii katafatické (pozitivní). Hlavním tématem je spor o tzv. analogii entit (analogia entis), tedy otázku, zda lze Boží bytí srovnávat s bytím vnitrosvětných jsoucen. Zatímco katafatická teologie připisuje Bohu konkrétní vlastnosti známé ze světa, apofatická teologie tyto výpovědi relativizuje zdůrazňováním Boží transcendence. Bůh podle ní naprosto převyšuje veškeré stvoření, což zpochybňuje možnost jakékoli ontologické podobnosti. Autor se dále věnuje problematice distance mezi Bohem a světem a otázce, zda lze Boha nepřímo poznávat skrze jeho činy v dějinách. Důležitým bodem je i existence „navazovacích bodů“ (Anknüpfungspunkte) v člověku, které by umožňovaly slyšení Božího slova, což odkazuje na známý teologický spor mezi Karlem Barthem a Emilem Brunnerem o povahu přirozeného zjevení a schopnost člověka být Bohem osloven.
Apofatická theologie (nebo filosofie)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Apofatická theologie (nebo filosofie)
Opak „katafatické theologie“ (pozitivní theologie), která neváhá připisovat „Bohu“ některé vlastnosti, které známe z poznání světa (v některém případě vlastnosti ideální, event. vlastnosti vyhnané do extrému apod.); proto se někdy mluví také o „negativní theologii“ (ze středověkých disputací, v nichž se užívalo latiny). Snad nejdůležitější moment v tomto sporu je otázka tzv. analogie entit, tj. otázka, zda Bůh „jest“ týmž resp. podobným (analogickýmú) způsobem, jakým „jsou“ vnitrosvětném skutečnosti, tj. zda „je“ ve věci „jsoucnosti“ (event. „bytnosti“) Bůh také „jsoucnem“ jako jiná jsoucna, eventuelně zda jiná jsoucna (vnitrosvětná, „stvořená“) jsou pokud jde jejich „jsoucnost“ či „bytnost“ podobná či analogická Bohu. Ovšem vedle toho je mnoho dalších tradičních způsobů, jak se vypovídalo a vypovídá o Bohu, např. že lidi (člověka „miluje“, že je lidem „Otcem“, že je spravedlivý, mocný, ale také slitovný a odpouštějící atd. Apofatická (či „negativní“) theologie to všechno opírá nebo aspoň relativizuje, protože „vyzdvihuje“ Boha nade všechno stvoření a nepřipouští, že b y se stvoření mohlo nějak „podobat“ svému Stvořiteli. Proto i takový biblický výrok, že Bůh stvořil člověka „ke svému obrazu“, vykládá alifatická theologie jen jako přiblížení, nikoli jako myšlenkově plně hodnotné uchopení vztahu mezi Bohem a člověkem. Do téže souvislosti náleží problematika distance mezi Bohem a světem, eventuelně také otázka, zda z božích „činů“ (a z jeho „jednání“ v dějinmách apod.) můžeme poznávat aspoň nepřímo Boha či jeho „stopy“. A pochopitelně i otázka, zda mezi Bohem a člověkem (resp. vůbec celým stvořením) zůstává nějaká možnost či schopnost aktivního vztahu stvoření k jeho Stvořiteli, zda na stvoření či ve stvořenmí, zejména v člověku jsou nějaké „navazovací body“ (Anknüpfungspunkte), díky kterým je třeba konkrétně člověk „oslovitelný“ Bohem resp. Slovem božím, takže je s to oslovení zaslechnout a slyšet (spor mezi Bartlem a Brunnerem, atd.).
(Písek, 080315-1.)