Text se zabývá ontologickou povahou jsoucna, které definuje jako vnitřně sjednocenou událost v neustálém procesu proměny. Autor tvrdí, že žádné jsoucno nelze v jeho celistvosti plně postihnout z vnější perspektivy, a to ze dvou zásadních důvodů. Prvním důvodem je existence vnitřní, „nepředmětné“ či subjektní stránky jsoucna, která zůstává vnějšímu pozorování skryta. Jakýkoli přístup, který tuto nepředmětnost opomíjí, je nutně reduktivní. Druhý důvod spočívá v časovosti vnějšího projevu jsoucna. Protože se jsoucno v čase neustále mění, jeho vnější stránka se nikdy neukazuje jako hotový celek, nýbrž vždy jen jako konkrétní, dobově podmíněná podoba. Například strom v zimě a v létě představuje totéž jsoucno, přestože se pokaždé ukazuje jinak. „Ukazování se“ je tedy vždy fragmentární a omezené na aktuální moment, což zdůrazňuje dynamickou a neuzavřenou povahu každé pravé skutečnosti.