Tento text se podrobně zabývá pojetím morálního řádu u významného českého myslitele Emanuela Rádla, a to konkrétně na základě dříve nepublikovaného rukopisného listu, v němž autor přirovnává morální řád k „vrabcům na střeše“. Tato metafora, ačkoliv nebyla nakonec zahrnuta do výsledného textu Útěchy z filosofie, nabízí cenný vhled do Rádlova vnímání zdánlivé slabosti a vnější nepůsobivosti etických principů ve světě faktických jsoucen. Úvaha sleduje možnou ideovou proměnu této myšlenky v symbol „bílých ptáků“, kteří se objevují v závěrečné kapitole Rádlova stěžejního díla. Zatímco vrabci představují každodennost a možná i bezvýznamnost v očích vnějšího pozorovatele, bílí ptáci odkazují k transcendentálnímu zdroji morálního závazku a královně všech bílých ptáků. Analýza zdůrazňuje klíčový ontologický rozdíl mezi tím, co „je“, a tím, co „být má“. Srovnání obou metafor otevírá zcela nové otázky o Rádlově filosofii dějin a specifické povaze pravdy, která se ve světě neprosazuje vnější silou, nýbrž svou vnitřní platností.
Morální řád dle Em. Rádla
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 4. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Morální řád dle Em. Rádla
V jednom dochovaném rukou psaném listu se dochovalo Rádlovo možná trochu překvapivé vyjádření o „morálním řádu“: Rádl v něm říká, že „tento morální řád má však osud horší než vrabci na střeše“. (Informaci přebírám z připravované disertace Tomáše Hermanna, kde je list citován v sedmé kapitole.) Tento výrok Rádl evidentně do textu Útěchy nezařadil, ale stojí po mém soudu za to se zamyslet nad tím, proč to vůbec takto napsal. Určitě šlo o důraz na to, že „zvnějšku“ a tedy „po povrchu“ pozorováno by se mohlo zdát, že ten „morální řád“ vlastně ani jako by nebyl, nemá žádnou „váhu“ ani „sílu“, kterou by se prosazoval. Možná, že se později Rádlovi zdálo zmíněné přirovnání k vrabcům na střeše nepřípadné; ono jistě nepřípadné je, např. proto, že vrabci jsou „jsoucna“, kdežto morální řád je to, co „být má“, nikoli to, co „je“.Ale to by se dalo říci i o těch „bílých ptácích“ z poslední kapitoly. Možná, že ti „bílí ptáci“ se stali náhradou těch „vrabců“ na střeše: Rádl zdůraznil, že nejsou doma na jezeře, ale u královny všech bílých ptáků (zřejmě by právě tento moment bylo jen velmi těžko možno zachovat nebo jen naznačit v případě vrabců). No, zdá se, že to srovnání otvírá celou řadu otázek, které by nás možná ani nenapadly, kdyby nebylo toho do Útěchy nezařazeného listu.
(Písek, 080407-1.)