Tento text se zabývá konceptem individualizace a zpochybňuje běžné chápání tohoto termínu jako procesu, v němž se z něčeho obecného stává něco individuálního. Autor argumentuje, že taková představa je mylná a vychází z naší každodenní zkušenosti, která vnímá věci jako trvalé či opakující se, čímž potlačuje jejich původní jedinečnost. Skutečné uvědomění si neopakovatelnosti nastává často jen v mezních situacích, jako je setkání s mimořádnou krásou či nebezpečím. Text zdůrazňuje, že nezávisle na lidském vnímání je každé vnitřně integrované jsoucno ve své podstatě unikátní. Tato jedinečnost však nevylučuje existenci podobných jsoucen ani jejich vysokou četnost. Práce tak předkládá ontologický pohled na individuum, kde jedinečnost není výsledkem procesu, nýbrž základní kvalitou každého pravého jsoucna, kterou pouze naše omezená schopnost pozorování často přehlíží. Tato perspektiva vybízí k hlubšímu zamyšlení nad vztahem mezi vnímáním a realitou v kontextu ontologické integrity.