Tento text se zabývá ontologickým rozlišením mezi bytím a jsoucností v rámci teorie událostí. Bytí je definováno jako celkové trvání pravé, vnitřně sjednocené události od jejího zrodu až po zánik, zatímco jsoucnosti představují jednotlivé momentální fáze tohoto procesu. Autor odmítá zénónovské pojetí času jako sledu bezčasových bodů a zdůrazňuje, že každá jsoucnost má svůj časový rozsah, který musí být aktivně udržován výkonem události jakožto subjektu. Práce kritizuje tradiční metafyzický předsudek o neměnné substanci a nahrazuje jej dynamickým pojetím, v němž je bytí i každá dílčí jsoucnost výsledkem aktivního a usilovného ustavování integrity. Bytí tedy není statickou daností, nýbrž kontinuálním výkonem sjednocování, který vyžaduje neustálou aktivitu subjektu. Tento přístup umožňuje nahlížet na existenci jako na tvořivý proces, který překonává omezení klasické ontologie.
Bytí a jsoucnost / Jsoucnost a bytí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 5. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Bytí a jsoucnost / Jsoucnost a bytí
Mluvíme-li o bytí nějakého jsoucna, budeme mít na mysli celé jeho trvání od zrodu až po zánik (event. Uhynutí). Proto nemá smysl mluvit o „bytí“ v případě nepravých událostí, tj. vybraných úseků nějakého dění (nějakých vybraných procesů), kde to jsme my, kdo rozhoduje o tom, kde „je“ počátek a kde „je“ konec; o „bytí“ lze hovořit jen u pravých událostí, tj. u událostí, které jsou vnitřně sjednoceny, integrovány, a to od počátku (zrodu) až do konce (zániku). Jednotlivé momentální (okamžité) aktuální „fáze“ událostného dění budeme nazývat „jsoucnosti“; jejich „délkou“ (časovým rozsahem) se nyní nebudeme zabývat, jenom budeme pamatovat na to, že v žádném případě nejde o žádnou „bodovost“, tedy „bezčasovost“ (to proti Zénónovi, který sugestivně každého „přemlouval“, že šíp je v každém „okamžiku“ na nějakém místě, a že tam „stojí“, a tedy že „na tom místě“ neletí. Časový „rozsah“ jsoucnosti není nikdy prostě „dán“, ale je výsledkem schopnost (mohutnosti, moci) události jako celku resp. jako subjektu ji jako „okamžitou jsoucnost“ udržet v aktualitě. Tak se ukazuje, že událost musí ustavit svou integritu a udržet ji jako „svou vlastní“ svým výkonem (a k tomu si ustavuje svůj subjekt resp. sama se subjektem stává), ale kromě toho musí ustavit a po jistou krátkou dobu udržet také integritu každé ze svých jsoucností. Právě proto „délka trvání“ té či oné „jsoucnosti“ je závislá na výkonu příslušné události-subjektu, a ten nemusí být nutně stále stejný (jak se mi to aspoň jeví, ale je to zajisté věc zkoumání). Tradiční „metafyzický“ předsudek počítal s tím, že kažá „bytost“ trvá tou svou „částí“ či „složkou“, která se po celou dobu jejího trvání (života) chová jako neměnný substrát, jako „sub-stance“. Je třeba uznat jako velký pokrok, že po kritice a odmítnutí tradiční „metafyziky“ dochází k tomu, že bytí takové bytosti může být zajišťováno také jinak než nějakým „substrátem“, který se po celou dobu nemění. Mohlo k tomu dojít je zároveň s poznáním, že takové bytí musí být „aktivně“, činně vykonáváno, že není žádnou „daností“. Nyní však musíme vše domyslit: nejen bytí události jako celku, ale dokonce i každá okamžitá, aktuální jsoucnost události musí být „vykoná(vá)na“, musí být aktivně a přímo usilovně ustavena a udržena v takové vzájemné spjatosti, jaká je nezbytná pro náležité sjednocení nejen události jako celku, ale také (byť nepochybně jinak) každé její „jsoucnosti“ (kterou ovšem nikdy za „celek“ uznat a považovat nemůžeme).
(Písek, 080505-3.)