Tento text se zabývá filosofickým vymezením pojmu „stvořenost“ v kontrastu k novoplatónskému konceptu emanace. Zatímco emanace předpokládá úbytek jsoucnosti a dokonalosti směrem k odvozenému, křesťanské pojetí stvořenosti zdůrazňuje plnou skutečnost a pravost stvořeného světa. Autor argumentuje, že pravá jsoucna nejsou výsledkem pouhého vnějšího aktu, ani se nestvořila zcela sama. Stvořenost je proces, na němž se každé jsoucno musí aktivně spolupodílet skrze své činy a výkony, čímž překonává nicotu a realizuje své bytí. Přesto si žádné jsoucno nemůže dát svůj vlastní počátek ani řád, podle něhož se vyvíjí, neboť v počátečních fázích existence postrádá k takovému určení potřebnou aktivitu. Pojem stvořenost je tedy i nadále nezbytný pro vyjádření této specifické povahy existence: jsoucno je obdařeno počátečním impulsem a strukturou, ale svou skutečnost musí neustále potvrzovat vlastní aktivitou. Text tak nahlíží na stvoření jako na dynamickou součinnost vnějšího základu a vnitřního výkonu subjektu.
„Stvořenost“ filosoficky
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
„Stvořenost“ filosoficky
Termín „stvořenost“ a „stvoření“ musíme aspoň prozatímně akceptovat, protože zatím nemáme termín vhodnější. Novoplatonismus užíval termínu „emanace“, ale ten měl právě opačný význam: emanující bylo „jsoucnější“ (tj. co do jsoucnosti dokonalejší) než emanované – emanační proces znamenal vlastně úbytek, ztrátu dokonalosti a jsoucnosti. Termín „stvořenost“ byl zásluhou křesťanských theologů formován v několika směrech v opozici proti pojetí „emanačnímu“, ale přece jen zachovával – v důsledku celkové závislosti na řecké myšlenkové tradici – pojetí „Stvořitele“ jako „jsoucnějšího“, dokonce jako základu všech (stvořených) jsoucen. Nikdy to však nešlo tak daleko, aby stvoření (tj. stvořený svět) bylo nějak snižováno, „pomlouváno“. „Stvořené“ skutečnosti jsou opravdu skutečné, jsou „pravé“ co do skutečnosti, nejsou pouhým zdáním ani nejsou co do skutečnosti druhořadé, méněcenné, „polo-skutečné“. Právě naopak: „nicota“ byla překonána tím, že vzniklo něco skutečného, a je to skutečné, protože to vzniklo skutkem, činem, výkonem – každé skutečné (pravé) jsoucno musí vykonávat své bytí (tj. svou skutečnost), a to svými „skutky“, akcemi, svou aktivitou. O jeho „stvořenosti“ tedy nemůžeme mluvit tak, jako by bylo „stvořeno“ zvenčí, nějakým kouzelnickým trikem, ale musíme počítat s jeho vlastní aktivitou, která se na jeho „stvořování“ spolupodílí. Zároveň se však nemůžeme na jeho vlastní aktivitu omezovat a mylně si představovat, že každé takové (pravé) jsoucno je výsledkem pouze své vlastní aktivity, že se tedy stvořilo celé samo. Právě naopak se musíme tázat, kde se vlastně vzalo takové pravé jsoucno ve své „zárodku“, ve svém „počátku“, který si ještě nemohlo samo dát, protože ještě nebylo skutečné a proto nemohlo být schopno žádné aktivity. A ovšem nejde jen o ten začátek, ale také o to pokračování, které spočívá v tom, že všechny aktivity, kterých už existující jsoucno-subjekt je schopen, se drží určitého pořádku a „plánu“, který si také nemohlo samo „dát“ ani vytvořit, protože k tomu právě v oněch počátečních fázích nemělo dost předpokladů. Žádné (pravé) jsoucno není a nemůže být ani výsledkem žádných aktivit zvenčí (ze strany jiných pravých jsoucen), ale ani výsledkem svých vlastních aktivit. Právě proto musíme i nadále – byť možná jen přechodně a dočasně – užívat slova „stvořenost“ a „stvoření“, i když víme, že na tomto „stvořování“ se každé pravé jsoucno samo musí také spolupodílet.
(Písek, 080513-1.)