Text rozvíjí hypotézu o vzniku vesmírů na základě konceptů kvantové fyziky a vlastností fyzikálního vakua. Autor vychází z teorie, že z vakua neustále vyvěrají virtuální částice, jejichž existence je časově omezena v závislosti na jejich hmotnosti či energii. Klíčovým prvkem úvahy je předpoklad existence nejmenšího možného kvanta času. Pokud z vakua díky pravděpodobnosti vyvstane extrémně hmotná částice, jejíž teoretická doba života by musela být kratší než toto minimální časové kvantum, proces anihilace nemůže proběhnout. Taková částice se pak stává reálnou, což může vést k události typu Velkého třesku a vzniku nového vesmíru. Autor se dále zamýšlí nad unikátností našeho vesmíru a kritizuje nekritické aplikování pojmu nekonečna na fyzikální realitu. Argumentuje, že zatímco logika zná nekonečno, reálné entity mají svůj vznik, vývoj a zánik, a proto je počet vesmírů pravděpodobně konečný.
Čas jako kvanta a jako „vlnění“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 5. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Čas jako kvanta a jako „vlnění“
Odvážím se jakéhosi dotažení své starší hypotézy (i ta byla dost na vodě) o tom, jak vznikají „vesmíry“. Trochu zopakuji: podle jedné teorie současné fyziky je třeba počítat s tak zvaným „fyzikálním vakuem“, jež je charakterizováno tím, že se z něho vynořují (tj. vyskakují) virtuální částice a virtuální kvanta, a že je pouze záležitostí pravděpodobnosti, jak hmotná příslušná částice bude nebo jak energetické bude příslušné kvantum. Podle jiné teorie lze usuzovat na tzv. kvantování také tam, kde s tím fyzika dosud nepočítala, např. v případě gravitace (a mluví se o gravitonech, apod.). Důvody pro kvantování všech „energetických polí“ jsou vlastně obdobné: ve všech případech platí, že existují jakási nejmenší kvanta energie, takže nic menšího už nemůže existovat. Někteří teoretičtí fyzici takto „kvantují“ také čas. Co to však znamená, platí-li opravdu, že existuje jakési nejmenší kvantum času, a platí-li zároveň, že principiálně může „vyskočit“ z hladiny fyzikálního vakua částice o jakkoli vysoké hmotnosti nebo kvantum o jakkoli mocné energii? Virtuální částice (i kvanta) disponují mnohem kratší délkou „životnosti“ oproti „reálným“; a navíc jejich „životnost“ je tím kratší, čím jsou hmotnější (nebo energetičtější). To musí vést k tomu, že za určitých (sice vysoce nepravděpodobných, ale nikoli zcela vyloučených okolností) může třeba z vakua vyskočit tak hmotná částice (nebo tak energetické kvantum, a dochází k tomu prý vždy ve dvojicích), že doba, v níž musí dojít opět k její anihilaci, by musela být mnohem kratší než umožňuje ono nejmenší kvantum času (pochopitelně za předpokladu, že hmotnost virtuální částice a energetičnost virtuálního kvanta naproti tomu žádnou nejvyšší mez nemá). Výsledkem pak je to, že nesmírně hmotná virtuální částice (resp. nesmírně energetické virtuální kvantum) nestihne onu jinak nezbytnou vlastní anihilaci a stane se částicí (event. kvantem) reálnou – ale právě tím může dojít k onomu výbuchu, obdobnému onomu „Velkému Třesku“ na počátku našeho Vesmíru. Po mém soudu je svrchovaně nepravděpodobné, že by nejrůznějších vesmírů bylo – jak někteří říkají – „nekonečné množství“, ale považuji za možné, že ten „náš Vesmír“ by nemusel být jediný. (Zavádění termínu, pojmu a myšlenkového modelu „nekonečno“ do souvislostí „reálného“ světa je třeba sledovat s opatrností a skepsí; tzv. paradoxy nekonečna jsou pouze logické povahy, a proto náleží do „filosofie LOGU“ neboli tzv. „logologie“, ale pojem „nekonečna nemá a nemůže být aplikován na zrozené. vyrůstající resp. dospívající a posléze zánikem končící skutečnosti, které mají svou FYSIS.)
(Písek, 080517-3.)