Tento text nabízí kritickou reflexi filosofického konceptu Karla Jasperse známého jako „rozštěpení na subjekt a objekt“ (Subjekt-Objekt-Spaltung). Jaspers interpretuje toto rozdělení jako výsledek určitého „zápasu“ a vnímá jej jako potenciální zdroj zásadních myšlenkových omylů, zejména v situacích, kdy se lidské vědomí jednostranně upíná pouze k jedné straně tohoto rozštěpu – buď k objektivnímu světu věcí, nebo k subjektivní zkušenosti, přičemž se zapomíná na skutečnost transcendence. Autor textu se však nespokojuje s pouhým popisem tohoto stavu a klade hlubší ontologické otázky. Zpochybňuje předpoklad, že realita je v základu nediferencovaným celkem, který je rozštěpen až lidským přístupem. Zamýšlí se nad tím, zda tato podvojnost není inherentní vlastností samotné skutečnosti, která existuje nezávisle na našem vědomí. Text tak vybízí k přehodnocení toho, co považujeme za „vlastní“ problém filosofického poznání a jakým způsobem zakládáme naše chápání vztahu mezi subjektem a světem.
Subjekt a objekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 5. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Subjekt a objekt
Jaspers (podobně jako řada jiných filosofů) mluví o tzv. „Subjekt-Objekt-Spaltung“, tedy o rozštěpení nějaké jakoby původní skutečnosti na subjekt a objekt, a v tomto rozštěpu vidí základ a zdroj mnoha omylů a chyb v myšlení. Podle Jasperse je toto rozštěpení výsledkem „zápasu“. „A je vždycky chybou přesunout při zápase, v projevujícím se rozštěpení na subjekt a objekt, to, oč běží, jen na jednu z těchto stran.“ (Šifry transcendence, Praha 2000, str. 75.) Je chyba, když jsme jen „zaměřeni na předměty“; ale stejně tak je chyba, když popíráme nebo třeba jen zapomínáme na „skutečnost transcendence“. To je po mém soudu jen velmi předběžné zahlédnutí toho základního, „vlastního“ problému. O „rozštěpení“ můžeme mluvit jen za předpokladu, že je tak rozštěpeno něco původně ještě nerozštěpeného, „celého“. Ale je tomu tak opravdu, že „původně“ nejsou ani subjekty, ani objekty a že jenom my ve svém přístupu, ve své myšlení se soustřeďujeme na jednu nebo druhou „z těchto stran“? Jak to je vůbec možné a na čem vlastně zakládáme onu podvojnost těch „stran“? Má „skutečnost“, tj. opravdová, „skutečná“ skutečnost vskutku „dvě strany“? A není to naše „rozštěpování“ vlastně jen důsledkem toho, že tu ty „dvě strany“ už před námi, před naším přístupem jsou?
(Písek, 080519–2.)