Text se zabývá fundamentálním ontologickým rozlišením mezi pouhými „hromadami“ či směsicemi věcí a skutečnými „celky“. Zatímco hromada představuje jen nahodilý soubor prvků v prostorové juxtaponenci, celek je vnímán jako sjednocená událost, která pro svůj vznik a trvání vyžaduje specifickou aktivitu a úsilí. Autor argumentuje, že každá taková akce či výkon nutně vyžaduje přítomnost činitele, tedy „subjektu“. U každého subjektu je proto nutné vedle jeho nepochybné objektní (předmětné) stránky předpokládat také stránku subjektní (nepředmětnou), neboli jeho vnitřní rozměr či niternost. Tuto niternost je však třeba striktně odlišovat od vědomí, mysli nebo duše. Úvaha rovněž naznačuje, že v reálném světě je téměř nemožné narazit na absolutně neprovázanou složeninu, neboť i základní fyzikální síly, jako je gravitace a elektromagnetismus, vytvářejí hlubší vztahy přesahující pouhé prostorové sousedství. Text tak nastiňuje komplexní provázanost subjektivního a objektivního rozměru reality a zpochybňuje existenci čistě vnějších, atomizovaných struktur.
Subjektní a objektní
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 5. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Subjektní a objektní
Tzv. „skutečnosti“ neboli „skutečné věci“ musíme dělit do dvou skupin: v jedné skupině budeme mít nerozmanitější „směsice“ či „hromady“ většího nebo menšího množství jiných „skutečných věcí“ čili „skutečností“, a každá z nich může sama být zase jen směsí nebo hromadou dalších „věcí“. Ale nemůže to takto jít stále dál, vždycky nakonec dojdeme k nějakým skutečnostem, které už nejsou pouhou směsí ani pouhou hromadou, ale které jsou nějak sjednoceny v jednotu, v „celek“. K tomu, aby něco bylo nebo aby se to stalo „celkem“, tj. sjednocenou událostí, je zapotřebí (snad s výjimkou události primordiálních) nějaké aktivity, nějakých výkonů, činů, nějakého úsilí. A všude tam, kde existuje nějaké úsilí, se musíme tázat po tom, kdo nebo co tu je tím činitelem, tj. „subjektem“ usilovných výkonů a činů, akcí. Čin, akce není a nemůže být pouhým „následkem“ (causatum) něčeho pouze předmětného, „objektního“. Proto musíme předpokládat i tam, kde objektní stránka nějakého „subjektu“ je zcela nepochybná, vedle této objektní (předmětné) stránky musíme o téhož „subjektu předpokládat ještě i jeho stránku subjektní (ne-předmětnou), jinak také „vnitřní“, „niternou“. (Nesmíme však zaměňovat subjektnost a niternost za subjektivnost a vědomí, mysl či dokonce „duši“.) Hromada nemá žádné „nitro“, žádnou „niternost“, je to pouhý sklad, složenina, spíše jen výskyt několika různých „věci“ vedle sebe (v tzv. iuxtapozici). Jakmile však proneseme tento výrok, okamžitě nás napadá, že na takovou pouhou složeninu v pravém, nerelativizovaném slova smyslu vlastně nikde v tomto světě nenarazíme, vždycky zjistíme, že přece jen nějaké souvislosti a vztahy budeme muset konstatovat, které nebude možno redukovat jen na vztahy v „prostoru“, tedy na vztahy pouhého sousedění. Fyzikové mluví o 4 základních „silách“, z nichž ovšem do jisté míry „zjevné“ pro nás (pro naše smysly a naši zkušenost) jsou jen gravitace a elektromagnetismus (dvě další mají význam na kvantové úrovni, která je našemu vnímání a pozorování nepřístupná).
(Písek, 080519-3.)