Text se zabývá pojmem „absolutnosti“ subjektu, přičemž vychází z etymologického významu latinského slova „absolutus“ jako něčeho odděleného či odloučeného. Autor kriticky reflektuje tradici německého idealismu a romantismu, v níž byl absolutní subjekt ztotožňován s Bohem, zatímco lidství bylo vnímáno jako pouhá relativita. Významná část reflexe je věnována Kierkegaardovu pojetí existence jako narušeného vztahu mezi stvořením a Stvořitelem. Klíčovou myšlenkou je, že subjekt se stává skutečným subjektem právě skrze proces vydělení a aktivního oddělení od svého původu. Toto „subiectum absolutum“ tedy nepředstavuje božskou instanci, ale lidskou bytost, která v nitru své izolace a ztracenosti nově a jinak ustavuje svůj vztah k transcendentnu. Text zdůrazňuje, že toto oddělení nemůže být subjektu dáno zvnějšku ani mu být „přistvořeno“, ale musí být jeho vlastním aktivním činem, čímž se konstituuje jeho autentická subjektivita v rámci širšího stvořitelského a spasitelského plánu.