Tento text se zamýšlí nad ontologickou povahou národa a nebezpečím nacionalismu. Autor tvrdí, že národ není přirozenou entitou, nýbrž výsledkem společenské dohody a kolektivního přesvědčení. Vzniká skrze uvědomění si sounáležitosti, společných cílů a dějinné souvislosti, což v českém kontextu ztělesňovalo především národní obrození opřené o jazyk a historii. Klíčovým prvkem zdravého národa je vědomí spolupráce generací směřující k hodnotám, které národ přesahují. Nacionalismus je pak definován jako patologický zvrat, kdy se tyto původní hodnoty vytrácejí a samotné společenství se stává vlastním a jediným cílem. Taková vnitřní degradace vede k relativizaci morálky a nebezpečnému sebeprosazování na úkor ostatních. Autor uzavírá, že tento proces vyprázdnění smyslu není vlastní pouze národům, ale může postihnout jakoukoli skupinu, od politických stran po sportovní kluby, přičemž nacionalismus je pouze jednou ze specifických forem této společenské korupce a vnitřního rozkladu.
Nacionalismus a národ / Národ a nacionalismus
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Nacionalismus a národ / Národ a nacionalismus
Sejde-li se určitý počet lidí a dohodnuli se na tom, že spolu vytvoří národ, a podaří-li se jim o tom přesvědčit mnoho dalších lidí, pak tu ten národ opravdu bude. (A to bez ohledu na to, zda tomu budou říkat „národ“ nebo nějak jinak.) Tak to platí tedy o „skutečnosti“ národa; jiná je ovšem věc, co ten národ bude vlastně sjednocovat. Z dosavadních dějin se zdá, že to mohly být dost různé „prvky“ či „komponenty“. V naší české historii to bylo vedle jakéhosi skomírajícího a jen mátožně přežívajícího povědomí starších dějin a dějinných událostí a mezníků zejména povědomí odlišného, ale starého (byť v té době už hodně pokleslého) jazyka; k tomu samozřejmě přispívalo i držení starých českých knížek nebo i rukopisů a zápisů. Ovšem to vše bylo třeba znovu a znovu probouzet a oživovat; to bylo hlavním obsahem tzv. „národního probuzení“. K tomu se pak pojily různé další prostředky, kterým se trochu povrchně a žurnalisticky říká „ideologie“ (skutečné ideologie je zapotřebí co možné nejlépe popsat a vymezit, a to se málokdy dělá). Souhrnně lze proto říci, že národ vzniká tak, že určité společenství se samo chápe jako k sobě náležící, spolu o něco usilující a v nějakém smyslu spolupracující, přičemž jde zároveň o povědomí spolupráce a postupného navazování generací, takže krom prvních nezřetelných počátků dochází také k povědomí dějinné souvislosti. Nacionalismus chápu naproti tomu jako jakýsi podivný zvrat, kdy už přestává být důležité a zřejmé, ve jménu čeho a za jakým cílem vůbec k onomu spolupracujícímu společenství generací došlo, a za vlastní cíl se staví ono společenství samo. To má za následek relativizaci všech hodnot, o které původně šlo, a nebezpečné tendence sebeprosazování a na druhé straně opovrhování těmi „druhými“, atd. To pak může vést k takovým výstřelkům, že „ve jménu“ tak zvaného „národa“ (který už není sjednocován něčím mimo sebe a nad sebou) je posléze „vše dovoleno“. K podobnému vývoji ovšem může dojít také různými jinými cestami, kdy už nejde o „národ“, nýbrž třeba o politickou „stranu“ nebo „hnutí“, o určitou „kulturní tradici“, dokonce o sportovní klub nebo mafiánskou organizaci atd., tedy o jakýsi vnitřní rozvrat, degradaci a de původně třeba i smysluplného společenství, které se vnitřně rozloží a vyprázdní. Nacionalismu je jenom jednou formou takové deviace a korupce.
(Písek, 080604-1.)