Text analyzuje povahu víry jakožto konkrétního aktu či činu, nikoli jako pouhého vztahu mezi subjektem a vnější výzvou. Autor zdůrazňuje, že víra představuje výkon a odvahu subjektu, který se musí spolehnout na to, co je „spolehlivé“, neboť sám o sobě není schopen na výzvu plně odpovědět. Klíčovým prvkem je zde dialektika mezi vlastním úsilím subjektu a oporou v něčem, co jej přesahuje. Zároveň je upozorněno na problematiku porozumění: výzva se stává výzvou až skrze lidské uchopení a interpretaci, což do celého procesu vnáší prvek subjektivní nespolehlivosti a možného omylu. Víra tedy není pasivním přijetím, ale aktivním a rizikovým procesem rozpoznávání smyslu v nepředmětném chaosu. Tento pohled dekonstruuje zpředmětňující pojetí víry a ukazuje ji jako dynamický tvůrčí čin vyžadující neustálou reflexi vlastního podílu na konstituci významu výzvy, kterému se subjekt odevzdává.
Víra (jako „akt“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Víra (jako „akt“)
Víra není vztah (co to je „vztah“ podle Tebe?) „mezi subjektem a výzvou“, jako by tu byl jednak subjekt a jednak výzva (to je už zpředmětňující), ale je to něco, co subjekt musí vykonat, čeho se musí odvážit, a tedy „výkon“, „dílo“, „čin“, jehož součástí je „spolehnutí na spolehlivé“, tedy zároveň i něco, čemu subjekt sám o sobě není schopen dostát. Právě proto musí spoléhat na „spolehlivé“, ne na své spoléhání jakožto jen svůj vlastní výkon. Ale ona „výzva“ je už něčím, co subjektu „dává smysl“, a to znamená: v čem se sám nějak podílí svým porozuměním. To může být správné nebo nesprávné ! „Výzva“ tedy není jednoznačně tím „spolehlivým“, ale je v ní vždycky také kousek (nebo kus) naší vlastní nespolehlivosti (vždyť výzva se stává výzvou [pro nás] teprve naším zachycením [díky „anténě“], rozpoznáním [vykrojením z dotírajícího nepředmětného „chaosu“] a větším či menším porozuměním).
(z dopisu Luboši Krbcovi; v hranatých závorkách dodatečně přidáno)
(Písek, 080604-2.)