Tento odborný text se hluboce zamýšlí nad povahou pravdy a jejím fundamentálním vztahem k filosofickému myšlení. Autor vychází z klíčové teze, že myšlenka pravdy časově i věcně předchází samotnou filosofii a tvoří základní ontologickou skutečnost, která umožňuje ustavení filosofa jako hledajícího subjektu. Filosofie, jejíž název odkazuje k lásce k moudrosti, se k této pravdě musí neustále vztahovat, aby obhájila svou vlastní legitimitu. Pravda je v textu chápána jako nejvyšší autorita, jíž je nutno naslouchat a kterou je třeba respektovat, neboť je to právě ona, kdo v posledku rozhoduje o pravosti jakéhokoli jsoucna i každého lidského úsudku. Zásadním filosofickým závěrem je zjištění, že filosof nemůže pravdu nikdy plně vlastnit, ovládat či o ní autoritativně rozhodovat. Veškerá jeho myšlenková i životní aktivita musí být sycena neustálou touhou po pravdě a směřováním k ní jako k ideálu, který zůstává neustále před ním. Pravda tak představuje zakládající princip, jenž filosofa celoživotně orientuje a podmiňuje, aniž by se kdy stal jeho soukromým majetkem.
Pravda a myšlenka „pravdy“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Pravda a myšlenka „pravdy“
Myšlenka „pravdy“ je starší než filosofie, a to v obojím smyslu: jakožto myšlenka myslící i jakožto myšlenka myšlená. Filosofie, jak už samo její jméno říká, s tím nejen musí počítat, ale hlásí se k tomu jako ke „skutečnosti“, která filosofovi dovoluje se ustavit, tj. „stát“ se filosofem a vymezit svůj vztah k oné „skutečnosti“ ještě mnohem „základnější“ (resp. oné skutečnosti vskutku zakládající), k níž se tímto svým vymezením přihlásil a vždy znovu hlásí (a také má a musí hlásit, má-li filosofem zůstávat resp. se jím stále znovu stávat a sebe i jiné tím vždy znovu ujišťovat), totiž k „Pravdě“ samé. Odtud můžeme rozumět, proč je „pravda“ stále chápána jako něco, čemu filosof (a nejen filosof, ale každý člověk) musí naslouchat, nač musí dát, co musí respektovat , a to prostě proto, že to je pravda, která nakonec rozhoduje o vše, zda to je pravé či nikoli. A to samozřejmě musí platit také o našem myšlení, o každé myšlence – a tudíž také o myšlence „pravdy“. Chápu to jako poslední důvod toho, proč filosof nemůže sám sebe chápat jako někoho, kdo tu „pravdu“ (resp. „moudrost“) má,. kdo ji ovládá, kdo jí vládne a o ní rozhoduje, takže veškerá jeho myšlenkové i životní aktivita musí být živena „pravdou“ a zaměřována k „pravdě“ jako k tomu, po čem filosof touží, co miluje a oč se všemi svými silami snaží, ale co nikdy plně nemá a mít nemůže.
(Písek, 080613-1.)