Text se věnuje hlubokému filosofickému zkoumání vztahu mezi pravdou a pojmem ideje „Pravdy“. Idea je zde pojímána jako určující činitel, který orientuje lidské myšlení směrem k pravé skutečnosti, a to jak v její předmětné, tak i ryze nepředmětné podobě. Zásadním krokem je striktní odlišení ideje od jakéhokoli produktu lidské mysli či konstrukce intencionálního objektu. Idea představuje zkonkrétněnou, leč nepředmětnou výzvu, která k subjektu přichází z vnějšku jeho vlastního uvažování. Pravda nás oslovuje skrze tyto ideje, aniž by se však do nich přímo vtělovala. Autor zdůrazňuje, že následování Pravdy v životě vyžaduje rozlišování mezi pravými ideami a nebezpečnými „pseudo-ideami“, které skutečnost pouze simulují. Práce ústí v zásadní otázku, jakým způsobem může nepravda či faleš existovat v rámci nepředmětnosti, která nemá žádné hmotné či předmětné ukotvení, což představuje významnou ontologickou i epistemologickou výzvu.
Pravda a idea „Pravdy“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Pravda a idea „Pravdy“
Předpokládejme, že „ideou“ rozumíme to, co orientuje a vede naše myšlenkové soustředění v zaměření na „pravou skutečnost“ (ať už „pravé jsoucno“, které má svou předmětnou i nepředmětnou stránku, nebo „ryzí nepředmětnost“, která žádnou předmětnou stránku nemá). Necháme-li v této chvíli zatím stranou vztah mezi ideou a myšlenkou (vůbec myšlením, tj. myšlenkou myslící i myšlenkou myšlenou), jde nám především o přísné odlišení ideje od jakéhokoli výtvoru myšlení, tedy i od jakékoli konstrukce intencionálního předmětu i ne-předmětu. Idea je tedy jakousi již „zkonkrétněnou“ (byť nepředmětnou) výzvou, přicházející k myslícímu subjektu; tato výzva může být myšlena, tj. nějak pochopena (a tím eo ipso také částečně zpředmětněna), ale není plodem takového pochopení. (Mohli bychom říci, že idea je „ideans“, ale rozhodně nikdy není „ideata“; a i to by muselo být náležitě vyloženo a upřesněno.) Pravda tedy „přichází“ tak, že nás oslovuje jako „idea“, přičemž ovšem se do žádné ideje „nevtěluje“, neboť idea není a nemůže být žádným „vtělením“. Když mluvíme o tom, že se ve svém myšlení i v celém svém životě necháme „vést“ Pravdou, znamená to ve skutečnosti, že se necháváme vést (resp. snažíme se nechat se vést) pravými resp. pravdivými ideami. Nemusí totiž být každá idea „pravá“ ani „pravdivá“, protože se vždy může ukázat, že jde o „pseudo-ideu“, tedy falešnou ideu, tedy o něco, co se jako idea pouze tváří, co „funguje“, jako by to byla idea, co tedy pravou ideu jen napodobuje, ale ve skutečnosti ničím pravým není. V tom smysluse bohužel dostáváme do jistých nebezpečných problémů: jak je možné, aby něco, co nemá předmětný charakter, bylo falešnou, nepravou nepředmětností?
(Písek, 080615-1.)