Text analyzuje filosofické rozlišení mezi úkazem, tedy bezprostředním ukazováním se, a jevem ve smyslu komplexního vyjevování se. Autor zdůrazňuje, že ke každému fenoménu neodmyslitelně patří i to, co zůstává skryté. Jde o tři roviny: aktuálně neviditelné stránky věcí, aspekty nedostupné lidskému vnímání v jeho celistvosti a především vnitřní, nepředmětnou podstatu pravého jsoucna. Tato vnitřní stránka je trvale nepřístupná jakémukoli vnějšímu pozorování, neboť vnější přístup k ní je principiálně nepřiměřený. Právě toto vnitřní nitro však integruje jsoucno v pravý celek. Dokument dále reflektuje obtížnost uznání vnitřní integrity věcí v moderním myšlení ve srovnání s animismem. Pokud chybí opora v obecném povědomí či tradici, je nesnadné nahlížet na předměty jako na integrovaná jsoucna disponující vlastní vnitřní dimenzí. Správné pochopení fenoménu tedy vyžaduje uznání těchto neviditelných, leč podstatných prvků, které tvoří základ každé bytosti či předmětu.
Jev a úkaz (ukazování se)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Jev a úkaz (ukazování se)
Rozlišovat mezi úkazem (ukazováním se) a jevem (vyjevování se) je velmi důležitý, zejména také proto, že se pak můžeme tázat, jak se může jevit něco, co se vůbec neukazuje a nemůže ukazovat. Ke každému „jevu“ („fenoménu“) náleží totiž nutně mnohé z toho, co se neukazuje: 1) především to, co se neukazuje aktuálně (např. odvrácená strana, kterou si však musíme jaksi doplnit, „do-představit“); 2) to, co se sice ukázat může, ale nikoli nám, přinejmenším nikoli při zachování úplnosti či dokonce celostnosti a „života“ či spíše „živoucnosti“ toho, „co“ se jeví vždy jako „něco“, jako „věc“, „předmět“, event. jako „bytost“, „jsoucno“; 3) vůbec nikdy se neukazuje a nemůže ukazovat „vnitřní“ (nepředmětná) stránka pravého jsoucna, neboť ta zůstává trvale „skryta“ každému přístupu zvnějšku (vlastně ovšem nejde o skrývání ani zakrývání, nýbrž o naprostou nepřiměřenost přístupu zvenčí). Chápat „věc“ jako „pravé jsoucno“ je poměrně snadné, jak se ukazuje třeba v animismu; naproti tomu ujistit se, že nějaká „věc“ (nějaký „předmět“) má nitro a je díky tomu integrována v celek, v „pravé“ jsoucno, je velmi nesnadné zejména tam, kde to nemá svou oporu v obecném povědomí (resp. v obecných zvycích a předsudcích).
(Písek, 080616-2.)