Text se zabývá sémantickým a filosofickým vývojem pojmů "příroda" a "přirozenost". Autor poukazuje na nejasnost v určování hranic toho, co do přírody náleží, což je ovlivněno historickým vztahem člověka k okolnímu světu. Úvaha vychází z antického rozlišení mezi věcmi vzniklými lidským či božským rozhodnutím a těmi, které vznikly "fysei" – tedy od přírody. Tento koncept byl následně zásadně transformován křesťanskou theologií, která veškeré stvoření přisuzuje Stvořiteli, čímž stírá původní dichotomii, ačkoliv zachovává specifický etický rozměr hříchu ovlivňujícího celou přírodu. S nástupem novověku pak dochází k postupné sekularizaci, kdy příroda přebírá dřívější atributy Stvořitele a je nahlížena buď jako aktivní tvůrčí princip (natura naturans), nebo jako výsledný produkt (natura naturata). Tato historická perspektiva odkrývá vrstvy zmatků a proměn, které dodnes formují naše chápání přirozeného světa i místa člověka v něm.
„Příroda“ a „přírodní“ či „přirozený“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
„Příroda“ a „přírodní“ či „přirozený“
Při výkladu toho, co pro nás znamená „příroda“ (a slova odvozená, jako „přírodní“ a „přirozený“) jsme pod tlakem tradice, která je zejména ve dvou směrech zatížena nevyjasněným vztahem člověka k přírodě, a ovšem také vztahem „přírody“ k člověku. Především tu je na první pohled nejasné, na základě čeho rozhodujeme, co k „přírodě“ náleží a co naproti tomu „přírodní“ a „přirozené“ už není. Nepůjdeme příliš daleko do minulosti, i když asi platí Patočkovo slovo, že mýtus dával odpovědi na otázky, které nebyly ještě vysloveny. Pro nejstarší „filosofy“, kterými začneme, bylo rozhodující, zda nějaká skutečná má svůj původ v něčí aktivitě (tedy v rozhodnutí bohů nebo v úmluvě lidí), anebo zda taková skutečnost vznikla „FYSEI“, tedy od přírody nebo přirozeně (jak si už dlouhá tradice navykla to překládat). Tento rozdíl byl ovšem popřen v křesťanské theologii: nic stvořeného není „od přírody“, nýbrž všechno pochází „od Stvořitele“, je dílem stvořitelského záměru. Mezi člověkem a jeho dílem a vším ostatním není v tom ohledu žádného zásadního rozdílu, až na to, že člověk zhřešil a že v důsledku jeho hříchu bylo nějak pokaženo všechno stvoření (takže pokažené není jenom to, co člověk udělal a dělá, nýbrž i to, co žádným způsobem nemohl svou aktivitou ovlivnit a tedy ani poškodit či pokazit). Přesto však je nadále činěn rozdíl mezi tím, co je „přirozené“, a tím, co není „přirozené“ (asi proto, že i theologie byla vázána třeba způsobem, jak se vyjadřoval Pavel z Tarsu). To sice přestalo být považováno za závazné od počátku nové doby, ale zmatek nejen přetrvával, nýbrž ještě se zvětšoval. Na „přirodu“ se pomalu přesouvaly významy a funkce, které v theologii měl Stvořitel; bylo by dokonce možno říci, že příroda byla považována (začala být stále víc považována) za Stvořitelku. I u literátů, spisovatelů, básníků, dramatiků atd. čteme často takové výroky, jako že příroda je mocná čarodějka, že příroda neposkakuje (non facit saltus), nebo u filosofů se někdy začíná rozlišovat mezi přírodou jako aktivním základem a zdrojem (natura naturans) a na druhé straně přírodou jako výsledkem (natura naturata).
(Písek, 080617-1.)