Tento text reflektuje koncept odporu, protestu a rezistence jakožto konstitutivních prvků lidské existence a autenticity. Autor vychází z Patočkovy teze, že skutečnost je to, co nám klade odpor, ale tuto myšlenku obrací: člověk se stává skutečným právě tehdy, když on sám klade odpor vnějším vlivům a nenechá se strhnout proudem okolí. Tento postoj je interpretován jako základ evropského individualismu či „subjektismu“, v němž je lidství definováno schopností obhájit vlastní pozice proti vnějším tlakům. Text dále kriticky rozlišuje mezi biologickým přežitím založeným na adaptaci, kompromisu či mimikry, a specificky lidským způsobem bytí. Zatímco v přírodě je přizpůsobení strategií k přežití, pro člověka znamená nekritické podlehnutí okolním podmínkám v zásadních otázkách ztrátu sebe sama a podstaty vlastního lidství. Rezistence a protest jsou zde představeny jako nezbytné nástroje k uchování lidské integrity a pravdy v situacích, kdy je vnější svět ohrožuje.
Odpor / Protest(ování) / Rezistence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 2008
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2008
Odpor / Protest(ování) / Rezistence
Vzpomínám na své překvapení, když Patočka jednou (brzo po válce na FF) jen tak mimochodem prohlásil, že skutečnost je to, co nám klade odpor. Zůstalo mi to v paměti, ale nevyvodil jsem z toho dlouho žádné závěry ani další myšlenky. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že celá ta myšlenka musí být obrácena: my lidé jsme skuteční, když klademe odpor; já osobně jsem skutečný, když kladu odpor, zkrátka když nejsem tak docela strhován tím, co je kolem mne, i když to je někdy velmi silný proud. To je vlastně základem onoho někdy kritizovaného evropského individualismu až subjektivismu (snad lépe „subjektismu“, protože subjektivismus je často chápán ve smyslu jakéhosi soukromého vědomí). Řekl bych dokonce, že člověk je natolik člověkem, nakolik dokáže rezistovat vnějším tlakům a nakolik se proti nim dokáže postavit a obhájit sebe a své pozice právě protestem, nejde-li to už jinak. V přírodě najdeme mnoho případů, kdy organismy přežívají díky tomu, že se přizpůsobí, že akceptují podmínky, že se podrobí nebo že najdou nějakou formu kompromisu, eventuelně podvodu a „lži“ (mimikry jako příklad). To však nelze aplikovat na člověka: člověk ztrácí sám sebe, když dělá něco podobného v těch směrech, které jsou pro člověka a lidství nenahraditelné, protože bytostně s lidstvím spjaté.
(Písek, 080617-2.)